Klára Kleinerová

Sdílené kadění (2008)

s muflonem

Hovna ta jsou všude. Nikoho nepřekvapí, když vidí psí hovno na chodníku. Jednou jsem viděla na nádraží kadit bezdomovce a bylo mi na blití. Nechtěla bych to zažít znova a ani vám to nepřeju. Proto jsem tedy při své práci vyhledávala místa, kde bude malá možnost, že mě někdo při potřebě vyruší. Akce byla mým osobním zážitkem a pro následně procházejícího diváka jím mělo být to hovno, co jsem tam zanechala. Většinou jsem vybírala místa příjemná, často s výhledem například na muflony. Obora Holedná v Jundrově mi v mém snažení posloužila skvěle. Bylo to první místo, kde jsem započala svou sérii a vyfotila první dvojici hovínek.

Bylo to, myslím, časně zrána, už jsem přesně věděla kam mám jít. Za zelený domek vzhůru do svahu až po povalený kmen u cestičky, kde víc jak lidi skáčou právě mufloni. Hned vedle tam leželo několik čerstvých hromádek bobků a já se vedle jedné vykadila. Jak tam pak vedle sebe ležely dvě čerstvé hromádky různých hovínek, chytlo mě, že by bylo fajn, kdyby mohly vzniknout zároveň. Představa, že vedle mě stojí muflon a spolu se mnou kadí, mě nadchla. Ale to je prakticky nemožné. Domluvit se šlo akorát s člověkem, a tak jsem jednoho oslovila a ten můj návrh přijal.

s člověkem

Dvacátéhotřetího ledna jsme si řekli v tramvaji: "Tak dnes v jedenáct". Oběma se nám už chtělo a bylo deset. v jedenáct jsem na místě srazu už fakt potřebovala, ale kvůli pracovním komplikacím druhé osoby jsem musela dvě hodiny čekat. Byla jsem nervózní a už jsem v tom lese chtěla bejt. Jenže jak se mě chtělo víc a víc, tak na druhé straně to bylo přesně naopak. Šli jsme koupit sušenky, že to prej pomůže, pak jsme se zasekli s hrozně milým ale upovídaným dědou a byla pěkná kosa. Nakonec jsme došli k řece. Vůbec jsme se nemohli dohodnout na vhodném místě a hádali jsme se. Já chtěla příjemný místečko v přírodě, on hnusný s odpadkama, že tam se to hovno prej hodí nejlíp. Vztekala jsem se, ale nakonec jsem si řekla, že se přeci nebudu rozčilovat kvůli hovnu. Vykadili jsme se pod mostem. Udělal si ďůlek a hned si začal rozepínat kalhoty. Váhala jsem mám-li si ho udělat taky, ale byl rychlejší a udělal ho po optání i pro mě a hned si dřepl. Samozřejmě jsem se trochu styděla, ale nechtěla jsem propásnout vrcholný okamžik a dřepla si hned taky a tvořili jsme opravdu zaráz. Cesta za hovnem nebyla vůbec taková, jak jsem si představovala. Byla jsem z toho trochu rozmrzelá.Teď s odtupem času mě celá ta situace rozesmívá a příjde vlastně fajn. Nic z toho jsem nečekala a překvapilo mě, jak se všechno odehrává mimo mé plány.

se psem

Zajímavým zážitkem bylo i kadění s mou rodinou. O nedělním květnovém ránu jsme se po snídani rozprostřeli v rákosí. Bylo to srandovní. Někomu se nakonec nechtělo, ale tak jsme mezi sebou každý ze svého místečka alespoň halekali a ti co mohli, fotili své exkrementy a informovali o počtu much a podobně. Moc děkuji své rodině za účast a mileráda je uvítám i v jiných akcích.

V jiné dvojici hovínek došlo k prolnutí rodiny a zvířectva zapojením našeho psa Filka. Kakání s ním bylo vynikající v tom, že jsem se mu musela plně podřídit. Z našeho panelákového sídliště jsem ho v náručí odnesla na louku u lesejka, kde jsem pozorovala, kdy to na něj přijde. v ten okamžik jak se vyhrbil, jsem si podél pěšinky dřepla vedle a bylo. Vůbec ho to nepřekvapilo, byl výbornej.

s ptáčkem	s koněm

Hledání ptačího hovínka za slunného rána v Jundrově bylo velice bezstarostné. Ptačinec objeven snadno v korytě porostlém mechem. Vykadila jsem se, posilnila na pařezu kedlubem a šla domů. Podobný průběh byl i při hledání koňského hovna. Navštívila jsem farmu v Soběšicích a vlezla do ohrady. Nebylo to nijak kryté místo, ale zdálo se, že nikde nikdo, jen koně v dálce se popásali.

Snad je z mého vyprávění aspoň trochu zřetelné proč jsem ráda, že to všechno proběhlo. Že jde o společné sblížení s přírodou a lidmi, o prožití nečekaných okamžiků i pro přiblížení se k hovnu jako ne něčemu hnusnýmu, o čem nám od malička doma trvdí fuj. Jak vidíte, nemusí to tak být. v mém případě hovno slouží k zamyšlení a radosti. Jsem zároveň i ráda za všechny ty hospodské rozhovory na toto téma. Lidé prvně reagujou negativně, ale pak jsou nadmíru zvědaví a schopní o hovnu hovořit celý večer.

Mše (2007)

Po dobu osmi dní jsem svůj čas trávila ježděním z kostela do kostela, učením a vnímáním obřadu mše, myšlením na boha, snahou žít tak, abych se mu nevzpouzela. Mým zájmem bylo mě - jako člověku nevychovávaném ve víře - okusit a trochu pochopit, vcítit se do života křesťana. Myslím, že tato akce ve mě zanechala trvalé stopy a pochopení tam, kde ho dříve tolik nebývalo.

20.5.2007	21.5.2007	22.5.2007	23.5.2007	24.5.2007

"... Na nádraží jsem se zapovídala s jedním dědou. Bavili jsme se o bohu. Od vlakové zastávky je to do Babic ještě pěkný kus cesty. Tu jsem strávila povídáním o bohu s klukem, asi tak starým jako já sama. Byla to krásná cesta lesem se spoustou slunce. Do kostela jsem přišla 10 minut před koncem. Stoupla jsem si vedle moc příjemné paní, se kterou jsem si díky její dobrosrdečnosti mohla zazpívat aspoň poslední píseň z kancionálu. Ta mi pak řekla i o pouti v Křtinách, kam jsem se pěšky vydala a navštívila tak o 13:30hod další (poutní) mši.
Na poslední pondělní mši jsem šla úplně oddaně. Těšila jsem se převážně na to, že je poslední..."

"... Mše v Modřicích byla překrásná. 7 babiček a jeden děda. Intimní ale zároveň vřelá atmosféra. Oni se tu schází, aby byli pohromadě a mohli si zazpívat a třeba i dvojhlasně. Jedna z babiček mi pomáhá najít tu správnou stránku v kancionálu..."

25.5.2007	26.5.2007	27.5.2007	...	vyznání víry

"... přijíždím s menším spožděním. Dveře do kostela jsou přívětivě otevřeny a line se z nich úvodní zpívaná modlitba. Je plno, stoupám si až úplně dozadu. Kněz mluví ostravským (??) přízvukem. Rychle, úsečně, jakoby ho to, co říká, moc nezajímalo. Kolem oltáře kromě pomocníků stojí také skauti, kteří z kůru sem tam hodí nějakou píseň. Mše je dlouhá a tak po jejím skončení usedám na bycikla a šlapu na Lelekovice. Jsem tam hned. Malý kostelík s hřbitůvkem na kopečku uprostřed vesničky. Kněz standardní, zato varhaník vtipnej. Asi tak jako kdybych si tam sedla já a jedním prstem si to přehrála a přitom se šestkrát spletla. A chuděrky babičky se při odchodu káraly jak špatně zpívaj a přitom to vůbec nebyla jejich vina ..."

Nehty, kaštany (2007)

"Tři týdny jsem trpěla a nechávala si narůst dlouhé nehty, abych si pak den před Štědrým dnem vzala nůžky a provedla tohle. Nevydržela jsem s tím ani do druhého dne. Všude jsem se zasekávala a drápala sama sebe."

"Jednou jsem po cestě ze školy posbírala tašku napadaných šlupek od kaštanů a začala se jimy každý věčer před spaním česat."

http://plant.ffa.vutbr.cz/~xvkleinerova
kl.kladagmail.com