Obrázky z mých všedních dnů

srpen 2012 - první pokus o přechod na pránickou výživu

V létě 2012 jsem se vydal do hor na jih Francie, abych se připojil ke skupině lidí se společným cílem - přejít na pránickou výživu.
Téma života z čisté energie bez potřeby přijímat hmotnou potravu je v současnosti poměrně kontroverzní a vyvolává často velmi odmítavé až negativní reakce. Proto jsem se svůj záměr pokusil udržet v tajnosti a odhalil jsem jej předem pouze pár nejbližším přátelům. Nedosáhl jsem sice toto léto svého cíle, ale odnesl jsem si nezapomenutelnou zkušenost, seznámil se s báječnými lidmi a mohl jsem být především den po dni svědkem toho, jak se mnohým z nich skutečně podařilo přejít na výživu ze "světla". Jakmile jednou strávíte 3 týdny v bezprostřední blízkosti lidí kteří nic nejí a vidíte, jak začínají nabírat sílu, váhu, jak se jim zkracuje čas potřebný k odpočinku, nemůžete již více v sobě chovat jakékoli pochybnosti o schopnostech člověka přijímat energii v esenciální podobě.

Nejprve ještě 4 momentky, které mi uvízly ve foťáku nějaký čas před odjezdem:
S Chloe, Honzou Karpíškem, Luckou Kozelskou a Zoe před kavárnou Saggio.
Poza s melounem - v červenci jsem takových snědl bezpočet (na syrové stravě jsem měl v té době pozvolna narůstajících 58-59kg)
Odpočinek v Doubravici u Evy v rámci výuky řízení osobního automobilu (já jako instruktor, Katka Pěkná jako žačka) :-)
Jedno z mých "posledních" jídel před plánovaným přechodem na pránu (samozřejmě raw-salátek)

Na cestu jsem se vydal s doktorem Pavlem Nyvltem - naturopatem s bohatou praxí, který vlastní prostorný karavan. Prostoru jsme teda měli jak v letadle v business class, jenom ta cesta nám trochu déle trvala. Vzali jsme to přes Rakousko, Itálii jsme rozmarně střihli přes Dolomity, abychom se trochu pokochali. No ale Francie je Francie, takže nás horský přejezd hranic naplnil teprve tou pravou euforií...

Vzali jsme si s sebou i kola, na která však nakonec skoro nedošlo. Ve strmých kopcích se na nich moc dobře nejezdí, zvlášť když je člověk vyčerpaný a vyzáblý jako jsem byl později například já ...

Ještě pár posledních okamžiků z krásné cesty a pak už místo, které se mi stalo domovem pro následující 3 týdny - stan pod ořechy.

Už z počátku jsem neměl moc reprezentativní váhu, během třídenní cesty jsem snědl jen pár pomerančů, jablek a meloun, abych se připravil na dlouhý půst, moc jsem toho nenaspal. Mentálně a emocionálně jsem byl však celou dobu v bezva kondici, což bylo vidět i po prvním týdnu na výsledcích měření toho přístroje, který nevím jak se jmenuje (ten panáček vpravo s tou celistvou září, to je vono, jakože jsem na tom mentálně OK) ...

Během prvního týdne 21denního procesu, při kterém člověk pije pouze vodu, probíhá intenzivní detoxikace těla. U každého člověka to má trochu jiný průběh v souvislosti s jeho předchozíma chorobama, dlouhodobým způsobem stravování atd. Často mají příznaky detoxikace podobu ztěžklého těla, různých bolestí (v místech různých úrazů, operací, prodělaných nemocí...). Údajně se buňky v těle během sedmidenního půstu zbavují podstatné části buněčné paměti, která obsahuje záznamy o různých dědičných chorobách a slabostech. Takovými půsty se úspěšně léčí různá chronická onemocnění, existuje i spousta prokázaných případů, kdy se půstem úspěšně léčí i zhoubná onemocnění v různých stádiech. Bohužel se o této metodě léčby stále málo mluví a ačkoli nejsem paranoidní (věřte mi), obávám se, že za tím stojí jistá lobby...
Je vedro, ale máme tu jezírko. Plavu, odpočívám, maluju. Konečně mám zase po strašně dlouhé době čas na akvarelky.

Druhý týden bez hmotné stravy (i bez jakýchkoli ovocných šťáv!) by se měla pomalu ztišit detoxikace a nastává čas na očištění různých skrytých emocí. Lidé jsou v druhém týdnu více citliví a mohou propadat různým stavům, mohou mít různé vize, vybavují se jim živě některé zážitky z dřívějších dob a podobně. Ovšem je to opět individuální. V mém případě se nedělo v podstatě nic zvláštního, emočně a psychicky jsem byl pořád v pohodě, akorát jsem pozoroval jak ubírám na váze a mé tělo slábne.

Toto bylo naše místo pro každonenní setkávání, kde jsme se věnovali společně vizualizaci prány (energie) a sdělovali si své prožitky, aktuální problémy apod. Společná práce ve skupině dobře sladěných lidí byla nenahraditelná. Všichni jsme čerpali ze zkušeností všech a cítili jsme vzájemnou podporu. Já jsem byl navíc nucen začít mluvit francouzsky, což mi pomohlo konečně překonat blok spojený s tímto krásným jazykem.
Moje dvě velké kamarádky - Florance a Chantal. Florance později začala pít šťávy a vrátila se ke stravě, Chantal byla úžasná a bez vážnějších problémů, stále více zářila, přešla na pránu. Naučila mě užitečné cvičení, jak se pevně spojit se svým tělem, aby ho člověk měl možnost efektivně ovlivňovat. To je totiž můj celoživotní problém, jelikož se stále vznáším duchem všude možně a své tělo obývám jen z části.
Společná fotografie před karavanem s Pavlem Nyvltem (v průběhu druhého týdne bez hmotné stravy). Pavel přešel na pránu bez jakýchkoli problémů, pouze ho provázela nárazová bolest nohou jako součást zdlouhavější detoxikace organismu. (Měl za sebou již dřívější neúspěšný pokus o přechod na pránu)

Ve Francii jsou aktivity spojené s půsty a pránickou výživou považovány za extrémismus a jsou důsledně potlačovány. Náš zkušený breathariánský průvodce dostával v průběhu pobytu výhružné telefonáty, dopisy, byla mu napadena webová stránka a zničena emailová adresa, začal mít oprávněné obavy o bezpečí své rodiny a všechny další plánované kurzy odvolal. (Z pochopitelných důvodů zde tedy ani raději neuvádím přesnou lokalitu místa a až na pár výjimek ani konkrétní jména s kontakty účastníků.) Obávám se, že ani v Česku není v tomto smyslu bezpečno. Lidská agrese, omezenost a neochota přijmout fakt, že je Země kulatá (nikoli placka) se snaží zběsile drtit nevyhnutelný vývoj člověka směřujícího ke světlu. Pevně věřím, že je to jen otázka času, protože tento vývoj považuji za nezastavitelný a přirozený. Postupně budou přibývat další a další žijící příklady breathariánství, nikoli proto, aby někomu dokazovali že to JE MOŽNÉ, ale přirozeně proto, že to budou cítit jako součást svého osobního rozvoje. A jaká že je vlastně ta výhoda breathariánství? Jednak je to naprosto dokonalé zdraví, vitalita, sebekontrola, malá potřeba odpočinku a tím pádem i více času trávit aktivně svůj život, nezávislost na stravě, přičemž možnost sníst cokoli stále zůstává, orgány v těle jsou stále připraveny provádět svou práci spojenou s trávením hmotné potravy. Tento způsob výživy má bezesporu i ekologické výhody, nevznikají žádné požadavky na drancování krajiny, nevznikají odpady. Dále to znamená zbystření všech smyslů, větší schopnost vnímat svou existenci, duši a s tím spojený například rozvoj léčitelských schopností a vůbec možnost efektivně rozvíjet jakékoli kvality, které si člověk určí jako důležité. Je to cesta ke svobodě, růstu, míru a lásce.

... je tu všude spousta motýlů, a vážek ... a přichází čas vážení, je zde totiž třetí týden. Nyní se ukáže, komu se podařilo stabilizovat svou váhu, nebo dokonce již nabírat hmotnost. Ti, kterým bude stále klesat váha, začnou znovu jíst. Ti, kteří jsou na tom fyzicky dobře, mají zkrácený spánek (zpočátku tak 4 hodinky, později ještě méně) a mají váhu stabilizovanou, mohou se začít považovat za breathariány. Ovšem ještě všechny čeká návrat z klidných hor do společnosti. Rodinné vztahy, společenské povinnosti mohou ještě leccos změnit. Nezřídka se stává, že se lidé vrací ke každodenní pevné stravě právě díky společenským tlakům.
Musím zde zmínit, že mne opravdu velmi překvapilo, jak drtivá většina lidí z naší skupiny skutečně začala fungovat na práně. Ačkoli jsem o pránické výživě neměl žádné pochybnosti, domníval jsem se, že dosažitelnost tohoto stavu je velmi složitá. Není. Tělo potřebuje jen dostatek času a zpočátku i odpočinku (samozřejmostí je přirozeně vědomá mentální práce na změně). Praktickou výhodou se v naší skupině ukázala být dostatečná počáteční váha, která vytváří jakousi zásobu pro tělo pro období, než pochopí nový způsob přísunu životní energie.

Já jsem to tedy s váhou skutečně nezvládl, zásobu jsem měl v podstatě už předem vyčerpanou, 17.den jsem dosáhl svého limitu 52 kilo, což mne přivedlo k rozhodnutí vrátit se ještě na čas k pevné stravě a pracovat na svém lepším propojení ducha s tělem. Bez rozpaků přikládám svou vychrtlou fotografii, považuji tento výkon za pozoruhodný :-)
Někoho pohled na mé tělo děsí, ale tento strach mi, s odpuštěním, připadá hloupý. Lidstvo se systematicky věnuje milionům sebedestruktivnějším aktivitám, než je obyčejný detoxikační půst. Mne naopak děsí představa úzkostlivého života v totalitních standardech karcinogenní společnosti. Své tělo mám rád a objevuji s radostí jeho možnosti, možnosti života obecně.

Prvním jídlem mi byla broskev, kterou jsem pozvolna cucal půl hodiny. Efekt se dostavil okamžitě, tváře se mi zalily teplým světlem, měl jsem pocit jako bych dostal do žil dávku heroinu, zaplavila mne euforie a najednou jsem i při svých 52 kilech začal cítit sílu a pevnost těla. O něco později jsem již začal v trávě hledat čerstvé ořechy, které jsem vyloupával ještě ze zelené šlupky, louskal a stahoval z nich hořkou blanku, abych mohl žvýkat tu sladkou lahůdku. Den za dnem jsem začal víc a víc jíst a s pomocí mentálních a fyzických cvičení nyní pracuji na přípravě svého těla k dalšímu pokusu o přechod na pránickou výživu, buduji si stabilnější hmotnost a sílu. Jsem nesmírně vděčný za prodělanou zkušenost, cítím se vnitřně bohatší a rovněž v sobě cítím nově probuzené schopnosti, s nimiž se učím zacházet. Cítím, že takto poznávám svět a své místo ve vesmíru.

Breathariánství existuje, přátelé. Ačkoli nemohu být zatím živoucím příkladem života ze světla, potkal jsem osobně již mnoho lidí žijících z prány. Nebyli to věru choromyslní exhibicionisté, kteří by se za rohem potajmu cpali buchtama, jak se nám stále snaží někteří zoufalci naznačit. Nesmysl. Breathariáni jsou lidé různých profesí a nezřídka velmi vzdělaní, slušní, přející. Nejsou to andělé, mají i nadále své osobní problémy, nejsou to žijící buddhové. Jsou prostě normální a vyhovuje jim svoboda spojená s nezávislostí na hmotné stravě. Je čas se zbavit jednoho se svých mentálních limitů, čas si přiznat, že tento způsob života je prostě jednoduše možný. Neomezujte se přátelé, přiznejte si že máte na víc a přejte to všem. O energii není potřeba zápasit, je neomezená a pokud bude člověk chtít ...

podzimní dodatek - listopad 2012

Od zveřejnění tohoto mého deníčku mne kontaktovalo více lidí se zájmem o podrobnější informace, přikládám tedy nyní - v listopadu 2012 - ještě pár slov a zpětných reflexí.

Kdo se o breathariánství už dříve trošku zajímal, správně si domyslel, že výše popsané setkání lídí ve Francii doprovázel Henri Monfort. Byl to zřejmě poslední společný přechod, kterého se Henri účastnil, protože v jeho průběhu se rozhodl své veřejné aktivity spojené s pránickou výživou ukončit. Důvodem byl již neúnosný tlak namířený proti jeho osobě, anonymní útoky včetně vyhrožování fyzickou likvidací jeho osoby. V zemi (ve Francii), kde jsou obecně aktivity spojené s breathariánstvím označovány za extrémismus a nebezpečné sektářství, se takovým útokům těžko čelí. V porovnání s atmosférou ve Francii je Česká republika ráj a Henri rád vzpomíná na návštěvu naší země a na velký zájem o jeho přednášky včetně možností otevřeně vystoupit v masových médiích. To je situace, která je ve Francii nemyslitelná. Z tohoto důvodu můžeme být rádi, že žijeme tam, kde žijeme.
Jsem osobně přesvědčený, že není žádný důvod truchlit nad tím, že Henri nepovede žádný kurz v České republice, jak původně plánoval. Obzvlášť zde v ČR jsou podmínky tak příznivé, že je stačí jen využít. Ostatně Henri nikdy žádným "vůdcem" nebyl a velmi se tomu bránil. Mohu to potvrdit ze své zkušenosti z Francie, kde nás Henri v průběhu přechodu opakovaně upozorňoval na to, že není a nemůže být žádným guruem, a že jsme každý od začátku svobodní a zodpovědní za svůj vlastní život. On nám může být pouze inspirací a poskytnout pár doporučení na základě jeho vlastních zkušeností, nic víc nic míň. Touto inspirací a povzbuzením byli i lidé, kteří naši skupinu přijížděli navštívit - breathariáni, kteří již dříve přešli úspěšně na pránickou výživu. Byli to na první pohled nenápadní, milí lidé vesměs středního věku. Mě osobně velmi povzbudilo setkání s jednou takovou paní kolem padesáti let, která po přechodu na pránu v sobě objevila velkou radost z pohybu. Každé ráno se za úsvitu vydávala úctyhodným tempem do hor s nordickýma hůlkama a k "obědu" (vizualizaci prány) se vracela s mnoha kilometry v nohou. Připravovala se na pouť do Santiaga de Compostela a byla nadšená z toho, že celou tu cestu bude moci absolvovat na práně. Tahle paní mi říkala, že když dříve procházela za přítomnosti Henriho přechodem na pránu, vůbec pránu neviděla a ani se jí nijak zvlášť nedařilo prožívat vizualizaci. Přesto všechno její tělo evidentně porozumnělo o co jde, protože stabilizovaná váha, nárůst vitality a naopak pokles času potřebného ke spánku hovořily za vše. To bylo pro mě tedy velmi povzbuzující, protože ani já jsem se nemohl pochlubit tím, že vidím jak kolem mě poletují částice prány, jak to mnozí běžně popisovali.

Abych tedy ještě dokreslil jak probíhal tento skupinový přechod na pránickou výživu s Henri Monfortem: Nejvýstižnějším slovem, kterým bych mohl Henriho roli v tomto procesu označit, je "moderátor". Spoustu času jsme trávili individuálně každý po svém (odpočinek, procházka, cvičení...), setkávali jsme se společně v kruhu v pravé poledne a k večeru (kdo měl chuť, mohl se ráno připojit k Či-kungové "rozcvičce" s Henrim). Setkání v kruhu začínaly společnou vizualizací prány, počínaje "zakořeňováním" - Henri tuto vizualizaci provázel slovem a popisoval krok za krokem, co se odehrávalo. Nejprve jsme si představovali kořeny, které vrůstají do Země z našich nohou a přinášejí nám do těla potřebnou sílu, která stoupala podél naší páteře až nahoru do hlavy, kde vytrysklo korunní čakrou bílé světlo prány a spojilo se se zářícím bílým světlem přicházejícím shora. Pak jsme šli pozvolna odshora dolů, orgán za orgánem celým tělem a nechávali části svého těla prosvěcovat a "nasycovat" touto energií. (Pro nás čechy to byla báječná lekce francouzštiny - kapitola anatomie, kterou jsme opakovali denně, takže už asi dosmrti nezapomenu co je to "colonne vertébrale", nebo a jak se řekne "až do konečků nehtů" :-) ) Po této úvodní vizualizaci se Henri v roli moderátora ptal jednoho po druhém, jak se ten den cítí, jaké pozoruje změny, případně nesnáze. Všichni jsme tedy takto mohli sdílet všechny zkušenosti, které se od sebe navzájem lišily. Všichni také mohli na slova druhého člověka reagovat, doplnit svým vlastním zážitkem, nebo doporučit třeba nějaké cvičení, které mohlo v daných případech pomoci. Šlo v prvé řadě o fyzické nepohodlí díky detoxikaci těla, lidem se ozývaly staré rány apod. Henri do individuálního přechodu nijak nevstupoval, jeho rady se týkaly především obecných doporučení jako: "Nezapomeňte pít", "hrozí ti dehydratace", "opatrně na slunci, choďte s pokrývkou hlavy ať nedostanete úpal", "nezapomeňte odpočívat i když v sobě již cítíte sílu", nebo "pohybujte se, pokud to jde, abyste nepřišli o svalovou hmotu", případně "Využijte to krásné jezírko k plavání, tělu to velmi prospěje". Toto jsou také asi jediné rady, které bych mohl osobně někomu předat. Vše ostatní může u každého člověka probíhat zcela jinak. Myslím si, že tragická situace by mohla nastat právě tehdy, kdyby se někdo domníval že všemu rozumí a může druhé lidi něco "správně učit". Každý má v sobě jiné překážky a překvapení, jejichž úspěšné zdolání vyžaduje jen a pouze individuální přístup. Jeden druhému můžeme pomoci pouze láskyplnou podporou a pochopením.

Na závěr dodám co je mi známo o současném stavu lidí, se kterými jsem pokus o přechod na pránickou výživu v létě absolvoval. Většina lidí se postupně k pevné stravě vrátila, včetně mého kamaráda Pavla Nývlta, který vypadal ve Francii velmi stabilně a spokojeně, ale jeho tělo po návratu do ČR ztatilo stabilitu, začala klesat váha a dostavily se zdravotní nesnáze. I další lidé pociťovali nestabilitu a rovněž společenský tlak, proto se vrátili k ovocným šťávám, vitariánství nebo k úplně běžnému jídlu. Zůstávám v kontaktu s lidmi, kteří stejně jako já vnímají zkušenost jako velký dar a užitečnou lekci k sebepoznání a k blízkému dalšímu pokusu o přechod, ať už tento proces bude mít podobu 21 denního cyklu, nebo jinou formu.

listopad 2012 Přeji všem, kteří se o tuto cestu osobního rozvoje a sebepoznání upřímně zajímají, nalezení vnitřní stability a sebejistoty. Nečekejte na učitele, který není jinde než ve Vás samotných, probuďte ho a veďte s ním plodný dialog. Nezapomeňte být v kontaktu se všemi součástmi Vašeho bytí, jak s fyzickým tělem a jeho potřebami, signály, tak s emoční a duchovní stránkou. Také nezapomínejte na okolní svět, se kterým jsme všichni spojeni. Přijměte plnou zodpovědnost za svůj život a nečekejte na někoho, kdo vám "pomůže". Už vám pomohlo tisíc andělů, že jste se mohli zrodit a žít své životy ve svým tělech v tomto světě. No a hlavně se nenechejte zastrašit zoufalcema, mějte pro ně naopak pochopení, Vaše vlastní strachy nechte v klidu doznít, nepopírejte je, ale nepodléhejte jim, poznejte odkud pramení. Obvykle strach plyne z neznalosti, z dosud nepoznaného. Ale o to nám jde, ne? :-)

...tak to je asi tak vše, co mě napadlo dodat. Aktuálně žiju na syrové veganské stravě, kterou občas doplním rýží a napařenou zeleninou, váhu mám stabilizovanou a zatím nejvyšší za svůj život, žiju ve městě, pracuju a snažím se udržet si zdravý dialog se svým tělem a skrze něj se učím poznávat a postupně ovládat energii, která mým tělem protéká. Vědomě pracuji na přípravě svého těla k výživě z prány bez nutnosti přijímat pevnou potravu, ale nestanovuji si to jako svůj smysl života a cíl. Jednoduše proto, že si myslím, že by byla škoda mít cíl tak nízký ;-)

(5.listopadu 2012)