Martin Búřil
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
Postavy - podzim 1999 Stalo se, že jsem jednoho dne zjistil, když procházím známými místy, kterými jsem již prošel tolikrát předtím, že je přestávám vnímat. Přestávám vnímat jejich přítomnost, přestávám vnímat jejich kouzlo, přestávám vnímat jejich barvu. Chovám se automaticky, nepůsobí na mě.
Stalo se tedy, že jsem jednoho dne sebral jednoho člověka a šli jsme do předem vybrané Dominikánské uličky. Před starým domem uprostřed, v jeho stínu, začaly vznikat podivná sousoší a figury, vyčnívaly z různých výčnělků zdi a měly budovu nápadně doplňovat. Objevovaly se vždy jen na několik sekund (nasvěcovali jsme se baterkami značky CATEYE). Celou dobu lehce pršelo. Ulička se zbarvila do zelena.
Stalo se, že jsem si jednoduše jednoho večera našel místo, jež jsem se snažil změnit natolik, abych je samotné alespoň na chvíli vyvedl ze stereotypu našeho vnímání. Abych vlastně naprosto zbytečnou akcí ukázal třeba jen té hrstce přikrčených lidí, co chvílemi vyplnili Dominikánskou uličku, změnu kterou ani nechtějí vidět. Další ze spousty zvláštností, jimiž se zabývat je i na malou chvíli většinou příliš namáhavé.
