zpátky do moře

MRTVEJ LES

Když jsem byl malej, znal jsem jednu paní, která vyprávěla pohádky. Bydlela kousek od mojí babičky, ke které jsem jezdil na prázdniny, ale neměly se vzájemně rády, tak jsem tu pani navštěvoval sám. Potají.

Jednou mi vyprávěla pohádku o malé holčičce a chlapečkovi, jak šli spolu do lesa a zabloudili tam. Chodili dlouho dokola, až byli hladoví a vyčerpaní. Ale protože byli chytří, chlapeček udělal z chrastí kruh, kde probodl holčičce srdce ostrým kůlem a pak ho snědl. Pak vyndal vnitřnosti, proklel svoje rodiče a oběsil se na střevech na nejbližší větvi.

Nikdo si nedovedl vysvětlit tu spoustu uhynulých zvířat v okolí. Během dvou let tam prý seschlo mnoho statných stromů a lidé se těm místům od té doby vyhýbají.

Byl jsem přesvědčený, že ten les musí být někde blízko. Chtěl jsem ho najít. Brzy ráno jsem vstával, nasnídal se a vydával se různými směry do lesů v okolí. Díval jsem se po uschlých stromech, ale beznadějně. Babička mi pak večer pravidelně hubovala, že se celý den někde toulám a chodím pozdě, a že má o mě starost. Poslouchal jsem jí však jen na půl ucha a v duchu se připravoval na příští den. Přemýšlel jsem, jakým směrem zase půjdu.

Poslední moje výprava začala povzbudivě. U cesty, po které jsem se vydal, jsem viděl umírat holoubka, o kus dál stála seschlá borovice. Považoval jsem to za nadějné znamení. Přidal jsem do kroku, a brzy se na obzoru objevil skutečně rozlehlý les, ve kterém jsem ještě nikdy nebyl.

Cesta mi trvala ještě asi hodinku, a pak jsem už vplul do hustého stromoví. Snažil jsem se intuitivně dostat do středu lesa, ale stále jsem měl pocit, že chodím jenom v kruhu. Až po další hodině chůze se objevilo světlé místo. Nebyl to však konec lesa. Jen koruny stromů byly nahé, větve seschlé a povětšinou spadané na zem. Nepřipadal jsem si jako v lese, ale spíš jako v nějakém rozbořeném chrámu. Torza stromů trčela do šedé oblohy jako staré sloupy. Místo to bylo velmi tiché, záhy na mě dolehlo vyčerpání. Sednul jsem si k jednomu sloupu a usnul jsem.

Z hlubokého spánku jsem se probral až k večeru. Začínalo se šeřit a tak jsem vzal nohy na ramena a uháněl z lesa ven. Byl jsem rychlý jako vítr, cesta ubíhala. Brzy jsem se ocitl v polích a za chvilku jsem už běžel přes babiččinu vesnici. Vtrhl jsem otevřenými dveřmi do kuchyně s očekáváním, že dostanu opět vynadáno, ale babička se tentokrát ani nehla. Přišlo mi to celé nějaké podivné. Seděla u stolu, hlavu skloněnou, chvílemi pohlížela k oknu. Stál jsem tam jak zamrzlý, čas jako by se zpomaloval a všechno se rozpíjelo. Tu jsem si všiml ... "Kde mám tělo? Ježiši kde mám tělo??!"

zpátky do moře