zpátky do moře

O MRTVéM PTáčKOVI

Jednou jsem našel přede dveřma docela malý mrtvý ptáčátko. To by ještě nebylo tak zvláštní, jako to, že jsem nepřišel na to, proč umřelo. Zima tou dobou ješte nebyla, takže nemohlo zmrznout, pokousané od psa také nebylo, ani jsem na něm nenašel nějaké známky nemoci. Vypadalo to, jakoby prostě jen tak přišlo na mojí rohožku a umřelo. A protože jsem ten den zrovna neměl co na práci, rozhodl jsem se, že mu vykopu hrobeček a pohřbím ho.

Byl to moc pěkný podzimní výlet. Šel jsem daleko za město, ptáčka jsem měl zabaleného v šátku a uloženého v batohu spolu s malým polním rýčkem. Pod nohama mi chrastil štěrk, šustilo listí, občas vykouklo sluníčko a hodilo na mě svoje paprsky. Kde toho ptáčka asi pochovám? Nejlíp pod nějakým stromem - tak třeba pod támhletím. A byl jsem na místě. Sundal jsem batůžek a počal kopat mezi kořeny kaštanu. Díra nemusí být příliš hluboká, ptáček je malý, stačí 30 cm. Ale ten šátek si nechám, jemu by byl už stejně k ničemu.

Zasypal jsem ho hlínou jen tak. Ale pěkný strom jsem mu vybral, co?
"No jo, pravda", ozvalo se z koruny. Překvapující na tom bylo, že mě to vůbec nepřekvapilo.
"Kdo je tam?", zeptal jsem se směrem nahoru.
"Ale nikdo, vždyť to znáš. Hele vem ten provaz dole a polez nahoru."
"Tak jo", vzal jsem dole ten zpuchřelý provaz a vylezl do koruny. "Co s tím chceš dělat? Mám ti ho tu nechat?", zeptal jsem se opět směrem nahoru."
"Jo, prosimtě nějak to tam uvaž na tu větev, ať zase nespadne."

Udělal jsem tak a čekal, co mi ještě řekne. Domu se mi tak brzy nechtělo, raději bych poklábosil.

"To je tvůj strom?", pokusil jsem se udržet konverzaci. "No,... tak ani ne. Ale znám ho."
"Takový velký kaštany jsem snad ještě neviděl, vypadaj skoro jako lebky."
"No, sou takový trošku divný no, ale zvykneš si. Hele nechceš na tom provaze udělat ještě smyčku?"
"Jo, proč ne. Takovou tu oběšeneckou?"
"Jo, přesně tu. Umíš ji?"
"Jo, učil mě to kdysi jeden kamarád. Mám si ji dát kolem krku?"
"Jo, no výborně. Teď už jenom skoč."
"Tak jo."

zpátky do moře