Natto

Každý pátek obvykle vyrážím do města nakoupit zásoby na víkend, abych pak v sobotu či neděli nemusel vylézt ze své díry a při tom netrpěl hlady. Ze stejného důvodu jsem tedy dnes vyšel do města. Na Zelném trhu jsem koupil svá tradiční tři kila brambor, cibuli a kousek křenu. Při procházce jsem míjel i prodejnu "zdravé výživy" a tak jsem tam zašel na obchůzku. Nahlížel jsem ze zvědavosti do velké lednice plné tofu a tempehu - s nadějí, že objevím něco dobrého, na co bych měl vyloženě chuť, a zárověň nemusel utratit moc peněz. Nevymyslel jsem nic, ale všiml jsem si plastové krabičky za devatenáct korun, ve které byla hrst takových hnědých, slepených sojových bobů. Jmenovalo se to natto. Bez zvláštního očekávání, ale s touhou zkusit něco nového jsem si to koupil a strčil do tašky.

Když se nachýlil večer, jel jsem se sousedem šalinou domů. Měli jsme pocit, že jsme si sedli do nějakýho humusu, nebo že někde před či za náma sedí zapáchající bezdomovec. Váhali jsme, jestli si nemáme přesednout do druhé části vozu, když v tom jsem zjistil, že smrad pochází z mé tašky, ve které se pootevřela krabička s natto. Humus. Ukázal jsem to svému příteli a pokoušel se přijít na to, jestli moje natto není zkažené. Hnědé boby byly slepené slizem, páchly jak čpavek a na některých z nich byly takový bílý drobečky. Odhadoval jsem to na plíseň. Kamarád mě upozornil, že pokud krabičku s natto ještě jednou otevřu, skope mě s tím svinstvem do uličky a zároveň mi poradil, abych co nejdříve krabičku vyhodil do popelnice, jak by prý sám bez váhání učinil.

Na natto jsem zapomněl dříve než jsem vystopil z šaliny.

Doma jsem se toho večera chystal uvařit něco chudého, rychlého a nenáročného k jídlu. Nakrájel jsem nadrobno dvě malé cibulky a hodil je na rozpálenou pánvičku (zatím bez oleje). Po chvilce jsem cibulku zasypal vrstvou pohanky, tu jsem ještě poprášil vrstvou mouky (polohrubé), promíchal, posypal trochou mletého koriandru a začal pražit. V průběhu jsem tam myslím přeci jenom kápnul trošku oleje, ale "zápražka" byla stále suché, písčité povahy, k mé staré sedřené pánvičce se nepřipékala. Asi po deseti minutách jsem "píseček" zalil vodou a začal dusit. Vody jsem nalil tolik, aby se ze zápražky nestala díky mouce příliš hustá připékající se hmota. Prosolil jsem to, a pak mě napadlo, že bych tam mohl hodit kousek brambory. Nakrájel jsem tedy dvě brambory na menší kousíčky, aby změkly zhruba za stejnou dobu jako pohanka. A když už tam byly brambory, hodil jsem tam trochu kmínu, a když už tam byl kmín, dal jsem tam i špetku pepře a trošku sladké papriky.

Zatímco mi to v kuchyni bublalo, vzpomněl jsem si na smradlavé natto a v rychlosti vyhledal na internetu informace o tomto záhadném pokrmu. Narazil jsem na tuto stránku: http://dadala.hyperlinx.cz/soja/sojr0005.html
Zjištění, že "povrch natto je slizký, viskózní, má sýrovitou strukturu a typickou ostrou vůni po čpavku" a že "slizovitá konzistence a zápach jsou určitým problémem pro konzumenty neasijského původu" mi dodalo odvahy a rozhodl jsem se, že to nehodím do popelnice, nýbrž do pánve.

To už byla pohanka i brambůrky pěkně měkké, pánev jsem odstavil z plotny a nastrouhal do toho kus křenu a stroužek česneku. Při tom jsem ochutnal trochu natto a nepozvracel jsem se. Se slavnostním pocitem jsem uříznul z květináče nať česneku a nasekal ji do té chladnoucí bryndy. (Ačkoli mám poměrně tmavou kuchyň s malým okýnkem u stropu, cokoli zasadím do květináče, který jsem našel jednou pohozený u popelnic, chytne se a zběsile roste. Tímto způsobem mi během týdne vyrašil stroužek česneku, který jsem do květináče s hlínou zamáčknul.) Na závěr jsem do večeře vyklopil slizké natto a pořádně promíchal.

Byla to taková dobrota, že jsem po pár soustech okamžitě nabral do misky a běžel za sousedem (který mi radil hodit natto do popelnice), abych mu dal ochutnat. K jeho škodě - nebyl doma. Má radost z jídla a touha se o ní s někým podělit byla však tak silná, že jsem o tom musel napsat aspoň tento příběh.

PS: Sotva jsem tento příběh napsal, zaťukala mi na okno kamarádka. Milá návštěva a o to větší radost, že jsem jí mohl nabídnout ještě teplé jídlo! - vzala si dvě lžičky a pak jsem to musel dojíst, protože jí to nechutnalo .. ach jo.

[11.3.2006]