kontakty se Zemí, spojení skrze polibek (1999-2009)Vesmírný sbor (2004-2005)Ateliér hudbyarchiv zašlých časů
Archiv Pavla Pražáka (do roku 2014)
www.galeriemagda.cz/magda
"Když jsem se jednou vracel domů z cest, pocítil jsem kousek za nádražím touhu lehnout si na zem. Kráčel jsem mezi kolejema po jakémsi štěrku a představoval si ten uvolňující pocit, který bych zakoušel, kdybych si zde lehl, obličejem k zemi. Cítil bych ji nejen chodidly, ale celým tělem. Začal jsem uvažovat, jestli moje nutkání nemá jistou souvislost s touhou po fyzickém kontaktu s jinou bytostí. Co když tu jde pouze o výměnu energií? Třeba to, co hledám v doteku slečny, mi může poskytnout dobrý kontakt se zemí.
Pozdě odpoledne jsem odešel do polí za město a počal s alchymií. Ležel jsem na různých místech, v různých polohách. Bořil jsem obličej do hlíny..."
(1999)
První vědomá zkušenost s horizontální polohou na poli v roce 1999 byla intenzivní. Neležel jsem příliš dlouho, přesto jsem v sobě jasně cítil jakýsi zvláštní druh vítězství a k městu za soumraku jsem se vracel patřičně rozrušen. Nebyla to jen domněnka, ale výměna energií byla skutečná. Od té doby jsem s horizontální polohou začal vědomě pracovat a zpočátku jsem ji vnímal výhradně jako prostředek k vnitřní transformaci, k recyklaci energií a utišení ega. Chodil jsem po městě a chtěl jsem splynout s ulicí, lehnout si na zem a vrůst do ní, stát se plivancem, na který si kdekdo lhostejně dupne. Chtěl jsem poprosit náhodné chodce, aby po mě chodili. Domníval jsem se, že tak zasadím citelnou ránu svému egu, cítil jsem totiž nutnost zpochybnit pocit jeho důležitosti. Vyrazil jsem do města a podařilo se mi přesvědčit popeláře, aby mě zametl koštětem ze schodů. Zajímavé. Pak jsem uprosil jednu paní s pudlem, aby se se mnou nechala vyfotit. Lehl jsem si před ní na zem a její pes mě očuchával. Díky podivně vypjaté situaci jsem však již nenalezl odvahu milou paní požádat, aby si na mě stoupla. Moje horizontální poloha vzbudila velký rozruch v blízké vinárně, chlapi se začali srocovat kolem a paní začala být již značně nervózní. Snad ještě o něco větší nejistotu jsem vzbudil ve dvou drsných borcích, kteří pokuřovali o pár ulic dál na lavičce a svlažovali zem hustou změtí plivanců. Když jsem je slušně poprosil, jestli by se se mnou nechtěli vyfotit jak pod nimi ležím a plivají na mě, urychleně zhasli cigarety, vypadali velmi zneklidněně a kvapem odešli.
Tyto zkušenosti mě zavedly do ústraní a začal jsem se věnovat horizontální poloze samotné, bez interakce jiných osob. Zážitky z "ležení" moje vnímání zjemňovaly. Začal jsem ve svém okolí objevovat i další lidi, pro které byl fyzický dotek jejich těla se zemí důležitý. Brzy pak vznikla malá brožurka o sublimaci mysli do vědomí planety, obsahující fotografie z "horizontálních" akcí několika umělců, doprovázené texty o doteku těla a země. (Tuto knížečku je stále ještě možné objednat si v nakladatelství Magda za cenu poštovného)
V roce 2003 jsem s principem horizontální polohy seznámil obyvatele Třeboně. Při performanci ve sklepě mohli diváci sledovat v hustém oblaku kadidla moje tělo sublimující do starého harampádí. O brožurky byl velký zájem.
Sublimace jako variabilní hodnota individuality
Při sublimaci dochází k posunu individuálního vědomí, spojeného v běžném stavu s limitem fyzického těla, do rozsáhlejšího celku. Pro sublimaci se Zemí je nejvhodnější horizontální poloha, která umožňuje nejintenzivnější fyzický dotek těla a Země a tím se stává snazším i spojení od sebe dosud izolovaných energií. V horizontální poloze také odpadá nutnost veškeré kontroly nad tělem, která má tendence mysl klamně fixovat do tělesné individuality. Při uvolnění svalstva si Země spontánně tělo přitáhne gravitační silou, vůle ke kontaktu je oboustranná. Spuštěním sublimačního procesu pak vědomí přetéká do bezprostředního okolí a spojuje se tak s nervovou soustavou Země, kterou tvoří na povrchu taktéž vzájemně propojené přírodní systémy s civilizačními vstupy, takže se hranice individuality může stát velice nejasnou. Posuny individuality se přímo odrážejí na osobnosti sublimátora, který tímto rozostřením hranic nabývá schopnosti recyklovat negativní energii (rozklad nezpracované energie do jiných forem) a harmonizovat svoje složky podle prožitých přírodních zákonů.
(výňatek z brožurky Aktivační funkce horizontální polohy pro sublimaci mysli do vědomí planety)
S prvním polibkem jsem začal kousek za brněnskou přehradou, u asfaltové cesty podél Svratky. Sedl jsem si na lavičku a nechal jsem projít pár lidí, vesměs důchodců, abych si zajistil trochu soukromí a nebyl rušen zkoumavými pohledy. Pak jsem si lehl na cestu a zkusil poprvé políbit zem. Polibek byl nepozorný, ošizený a do velké míry předstíraný, protože jsem se příliš soustředil na fotoaparát ležící kousek odemě nastavený na samospoušť. Přesto jsem pocítil dotek něčeho výjimečného. Druhý polibek už byl intenzivní a adresný, soustředil jsem se na to, aby se dotek mých rtů stal můstkem mezi mým srdcem a místem na cestě u řeky s lavičkou. Pocítil jsem něhu a láskyplný kontakt prosvětlující ono místo a zároveň jsem si byl vědom okamžité a bezprostřední odezvy. Nechal jsem zřejmě i ono místo dotknout se mě samotného uvnitř, protože jsem odcházel čímsi poznamenán. Odcházel jsem s pocitem, ba přímo přesvědčením, že se na políbeném místě odehraje něco krásného.
Navštívil jsem středočeský kraj a hned zpočátku jsem nebyl přijat vlídně. Přijel jsem v nevhodnou dobu? Čím to je, že se zde najednou potkávám s lidmi plnými zloby? Je to nějak spjato se zdejší krajinou, s její historií? Tyto myšlenky provázely malý výlet v sychravém počasí. Byl jsem zaveden na vyvýšené místo kousek za městečkem, na kterém ležel bludný balvan, přinesen kdysi ledovcem. S tímto místem pojí se historie zdejšího kraje. Pokusil jsem se co nejupřímněji přijmout paměť a výraz toho místa se všemi jeho nepříznivými projevy a věnovat mu polibek nabízející vřelost a mír. Nebylo to vůbec jednoduché. Ačkoli jsem se svými rty dotýkal hlíny a trávy, měl jsem pocit že líbám tvrdý kámen.
Hrušeň, která měla minulý rok dvě hrušky a kterou jsem na konci zimy trochu prořezal, nabízí letos hrušek asi třicet. Měl jsem ji rád, to ano, ale ještě jsem ji nikdy nepolíbil. Dnes ráno jsem si přišel pro pár hrušek a mám výjimečnou možnost hrušeň políbit i s pocitem díků za právě snědenou hrušku k snídani. Fotit sebe sama při polibku je hloupé, ale hrušeň to chápe, foťák záhy odkládám a větve obdarovávám soustředěnějšími polibky.
Fialka - kdysi jsem ji převzal po někom, kde se odstěhoval z domu. Byla tehdy docela malinká. Časem jsem ji přesadil do většího květináče, přidal hlínu, čas od času zalil a radoval se z okamžiku kdy vykvetla. Možná díky této dlouhodobé péči nebyl polibek ničím složitým, na co by bylo třeba se speciálně soustředit. Vřelé spojení jsem cítil okamžitě, oboustranně. O pár dní později, jen tak mimochodem, když jsem procházel kolem ní, políbil jsem ji nečekaně znovu a bylo to ještě intenzivnější. Měl bych se jít na ni podívat, když o ní tak píšu ...
Po nabytých zkušenostech a jejich zrání v čase docházím k závěru, že bych měl políbit především místo ve kterém žiju – svůj pokoj. Činím tak, v jeho geometrickém středu, ale necítím nic moc výjimečného. Zřejmě jsem do tohoto prostoru jiš natolik otištěn, že intenzivněji to nejde?..
Odešel jsem do lesa hledat pramen. Měl jsem žízeň, toužil jsem celým tělem po něčem čistém, věděl jsem že pramen najdu. Místo bylo lidmi upravené, voda vytékala z trubky z mírného svahu. Lehl jsem si k prameni a svými rty se začal dotýkat proudu vody. Vdechoval jsem vlhkost, občas polknul malý doušek. Kdykoli jsem si živěji uvědomil svou roli dítěte kojeného Zemí, zrchlil se mi dech a pocítil jsem nečekaně silné vzrušení. Vzrušení toho druhu, které člověk nerad dává najevo na veřejnosti, jelikož se cítí příliš odkryt, odhalen, otevřen, šťasten. Zvláště v těchto okamžicích jsem měl dojem, že se na mě někdo dívá, což mi nedovolovalo uvolnit se na delší dobu. Nikdo však v okolí nebyl, jen les a pramen a pak takové zvláštní nejasné já, překrývané zvukem tekoucí vody.
Když jsem po nějakém čase opouštěl místo doteku, byl jsem naplněn něčím, co bych nerad nazýval euforií, přesto jsem měl chuť líbat stromy podél cesty. Nebyl jsem stržen žádnou náhlou touhou, nebyl jsem pohlcen rozpustilostí. Jen jsem přirozeně cítil tu blízkost a vzájemnost se stromy a místem, kterým jsem procházel, vzájemnost, ve které nebyl důvod držet si zdvořilý odstup a strohost. Políbil jsem buk, mám rád jeho tělo, jeho hladkost. Procházím kolem tebe, strome, vím že jsi a svým polibkem stvrzuji že jsem tomu rád, a že mám radost z tvého života, který činí bohatším život můj. Rosť a šum a poskytuj ptactvu přístřeší, veverkám rychlodráhu spletenou z rozepjatých větví. Nejsou snad tvé větve neustále rozevřenou náručí?
Zkušenosti z volné krajiny mne vedly k přemýšlení o kontaktu s lidmi. Stihl jsem již vypozorovat, že nejsilnější prožitky spojení s místem v krajině pociťuji při zklidnění ega, zároveň ani místo samotné nevnímám jako vyhraněnou osobu. Tehdy jakoby bylo srdce mé i srdce místa otevřené bez překážek a mohli jsme se do sebe vzájemně otiskovat v radosti. Jak docílit podobného, čirého kontaktu s člověkem? Představoval jsem si polibek určený člověku jako krajině. Polibek, který nese vzkaz od bytosti k bytosti a nic víc, bez přidané hodnoty povrchní sympatie, sexuality, podbízivosti, bez vědomí vykonstruovaných osobností. Právě takový druh polibku jsem se pokusil věnovat několika neznámým lidem.
Využil jsem pozvání k účasti na pouličním festivalu “kontejnery umění” v Praze na podzim roku 2009 a získal k dispozici stavební budku umístěnou na veřejném prostranství v centru města. Přizpůsobil jsem interiér pro účel svého výzkumu. Vnitřní prostor budky jsem přehradil jakousi oponou, černým suknem, do kterého jsem uprostřed vyříznul malou díru. Náhodný návštěvník budky se tak ocitl před uměle vytvořenou stěnou, která ho zvala několika slovy k prostrčení ruky skrz: “Vložte ruku, dlaní vzhůru, bez obav.” Za stěnou jsem seděl na židličce, připraven v kterýkoli okamžik vtisknout svůj polibek na objevivší se dlaň. Návštěvník budky netušil (usuzuji tak z vypozorovaných reakcí), že se za oponou skrývá člověk, já jsem zase neměl možnost identifikovat jeho osobnost. Soustředil jsem se jen na malý otvor před sebou a snažil se udržet čistou mysl, být připraven v kterýkoli okamžik bez výhrady otisknout svůj polibek – vzkaz do dlaně ruhé bytosti.
Jaké ale bylo odhalení mé krásné naivity v představě, že bude možné tentýž polibek vtisknout dvěma různým dlaním! Nikoli. S každou rukou byla jasně patrná rozdílná očekávání a míra otevřenosti, už jen ve způsobu rozevření dlaně, ale také v energii, kterou byla každá dlaň provázena, jakoby byla obklopena předem daným předurčením co je a co není schopna přijmout, a jakým způsobem bude dotek interpretovat. Reakce lidí byly vskutku odlišné tak, jak jen je možné si představit. Jakýsi mladý muž, jehož ruka byla klidná a plně rozevřená, reagoval na polibek dlouhým, blaze intonovaným povzdechem: “Jééé...., to je krásný.” O nějakou chvíli později jsem však podobným polibkem nějakého člověka natoli vyděsil, že div nestrhl oponu při prudkém úprku ven z budky. Vzpomínám si také na polibek ruky jakési cizinky. Cítil jsem zřetelně, jak dotek zůstává na povrchu, v čemž mě utvrdil i následný vzdalující se smích na druhé straně opony se slovy: “interesting”.
Po zkušenostech s polibky rukou jsem se ve svých myšlenkách vrátil ke své návštěvě středních Čech, kde jsem měl největší problém pocítit kontakt s místem. Dosud jsem ke krajině přistupoval jako k jedné a též Zemi, domnívaje se, že totéž konejšivé objetí pocítím na kterémkoli místě planety. Chybu ve špatném spojení jsem hledal především v sobě. Nyní je zřejmé, že i každé místo v krajině má svoje specifické vnitřni naladění, stejně jako člověk. Je možné vnímat krajinu jako člověka? ... zkouším to ...