kanál (2000)

původní koncept:
Zalezu do kanálu a zůstanu tam sedm dní. Ve stejnou dobu bude můj přítel Ládín bydlet v hromadné dopravě. Sedm dní bude jezdit po městě. Po této době se sejdeme v hospodě u piva, jeden z druhého ucítíme jeho zkušenost.

Pár dní před akcí se začaly dít zvláštní věci. Přes den jsem měl jen nejasný a nejistý pocit. K večeru, když se den měnil v noc, cítil jsem v sobě strach, který vrcholil uprostřed noci, když jsem se chystal ke spánku. Nebyl jsem velkou částí své bytosti v posteli, ale v černé chladné chodbě kanálu. Cítil jsem téměř fyzicky ten chlad a hukot podzemní vody. Začínaly mě pronásledovat děsivé vize jedna za druhou.

Představoval jsem si, že vzpříčím nějaké prkno v té velké trubce kanálu, a na něm pak strávím většinu času z těch sedmi dní. V jedné hrozné vizi, při které mi strach svíral hruď, viděl jsem se na tom prkně. Seděl jsem, zády opřený o stěnu trubky, když tu se objevila nějaká postava napravo odemě. Nejdříve mě to polekalo, ale neztrácel jsem hlavu a v klidu jsem se s přátelským pozdravem postavil. Muž nic neříkal, nebo možná ano, ale mluvil takovým způsobem, že ho nebylo slyšet ... Podal jsem mu ruku, snažíce se o co možná nejpřátelštější atmosféru. Muž jakoby mi podal svou, když ... ! Tu jsem zaostřil !! Zjistil jsem, že jsem sám, nikdo nikde není, jen hustá, těžká tma ...

V jiném obraze jsem v klidu seděl na vyvýšenině nějaké větší kanálové křižovatky. Tuhle zvláštní podzemní místnost osvětlovaly asi dvě hřbitovní svíce, za tichého šumění zde protékala podzemní řeka, suché, vyvýšené břehy byly plné poflakujících se krys. Zvykl jsem si na ně. Nebyly mi nepříjemné a jednou za čas jsem jim hodil kus sucharu. V této klidné atmosféře, uprostřed noci, jsem o něčem nepodstatném přemýšlel, když tu se něco stalo. Zničeho nic se všechny krysy děsivým úprkem rozutekly. Rozprostřelo se zde ticho - tak děsivé ticho plné něčeho strašného .. jako by sem vstoupil někdo ... !!!

Největší krize, při které jsem byl již přesvědčen, že do kanálu nevlezu, se dostavila dva dny před původně plánovaným odchodem ( původní začátek - pátek 14.4.2000, skutečný - pondělí 17.4.2000 ). Večer jsem s kamarádkou zabředl do hrůzostrašných kanálových představ. Za zvláštní znamení jsem považoval kamarádčinu zmínku o podzemní řece Ponávce, o které jsem poprvé slyšel teprve den předtím. Vzpomněl jsem si taky na "pravdivou" historku, v níž se propadla nějaká zlá bába v centru Brna do kanálu, a nikdo už ji v životě neviděl. Vybavil se mi i jeden televizní pořad, v němž byla řeč o starých brněnských kanálech a nehmotných bytostech ...

Opravdu extrémní rozdíly v pohledu na kanál byly mezi dnem a nocí. Ve dne jsem se těšil na nikým nerušenou, klidnou až meditativní pohodičku, v noci jsem byl otevřený všem možným děsům.

Dnes jsem se byl poprvé ve vybraném kanále podívat. Vybaven baterkou Panasonic a zelenýma broďákama ( vysokejma rybářskejma holinama ) jsem vstoupil do stoky. Když jsem se u vchodu přezouval, neustále jsem se díval, jestli mě někdo nepozoruje.

Na začátku chodby bylo asi 20cm tekoucí smradlavé vody, dno pěkně kluzké. Netušil jsem, že už od začátku se mi půjde tak ztěžka. Ohlížel jsem se za pomalu se vzdalujícím otvorem a hned zas do tmy předemnou, kterou teď nenápadně rozrušovalo světlo z přístroje Panasonic. Konečně jsem byl za první zatáčkou. Ve skutečnosti to nebyla příliš velká vzdálenost, ale v kanále je to holt jinačí. Postupoval jsem pomalu, neboť jsem nechtěl uklouznout. Nebylo se zde čeho chytnout.

Více než tmou, byl jsem pohlcen zvuky. Takovej kanál, to je příšerně akustická věc. Všechny všemožně široký trubky jsou propojený, a stačí, aby někdo někde spláchnul a spustí se celej orchestr ozvěn a šplouchání. Nejvíc mě vyděsilo nenadálé a hlučné bouchání z vedlejší chodby, na kterou jsem po pár metrech narazil. Poprvé jsem to uslyšel, když jsem do ní posvítil baterkou. Hrůza! Fakt jsem se lekl. Propadl jsem představě, že se ten hluk spustil díky světlu z baterky. Buď jsem narazil na pravý kanálníky, nebo to zahlédli dělníci, který zrovna rozkopávali blízkou silnici ... nebo tam v tý chodbě je někdo, kdo tady žije! ... Zhasl jsem a zacouval o několik metrů zpátky. Je to sebezničující, mít tak barevnou fantazii. Všechny představy, co zde líčím, nebyly pouhou konstrukcí strohých domněnek. Byly plné - přetékající detaily, souvislostmi; byly tak intenzivní - intenzivnější než "fakt", že teď ležím v posteli a píšu.

Po minutě jsem se rozhodl, že se tam vrátím a pořádně si na to posvítím. Nepřišel jsem jen kvůli tomu, abych potkal svůj strach, ale - mimo jiné - abych ho překonal. Viděl jsem, že z té chodby nevede žádný kolmý východ, tudíž domněnka, že někdo z ulice viděl v kanále světlo, není reálná. Kanálníky jsem taky neviděl. Ty agresivní zvuky způsobovala auta, která občas přejela přes kovový poklop na silnici. Ozvěna tu s tím pak dělala neuvěřitelný věci.

V místě, kde se stékaly chodby, byly dvě vysoké vyvýšeniny a z jedné z nich se dalo vylézt po rezavém kovovém žebříku ven. Nahoře byly dvě světlé dírky - víkem kanálu prosvítalo slunce. Chodba se zde zvětšovala, ale mohutněl taky proud, díky kterému jsem se neodvážil dál. V soutoku byla voda už po kolena a nebylo čeho se chytnout. Dělalo mi problémy jenom se otočit a udržet rovnováhu. Kdybych se položil, byl by to určitě bezva rychlej tobogán, ale kdo ví, kde bych skončil. ( Třeba bych pak někde cestou potkal tu bábu, co ji už nikdo nikdy neviděl ... ) Pozoroval jsem zde zvláštní medůzy, které se v kalné vodě naparovaly a mizely pak ve tmě. Byly to většinou kusy promáčeného toaletního papíru.

Vylezl jsem pak na vyvýšeninu a asi půl hodinky se lekal zvuků a smiřoval se s tím, že na tomto místě asi strávím celých sedm dní.

Příští den jsem šel hledat nějaký vhodný prkna, z kterých bych si pak v kanále udělal postel. Na jedný skládce jsem ukořistil vlnitej plast, sebral jsem i velkej kus polystyrénu a odnesl to ke stoce. Jaké nemilé a zneklidňující překvapení mě tam čekalo! Z velký černý díry se plazila vlhká a smradlavá mlha. Sedl jsem si ke vchodu, díval se do zakouřený tmy, marně jsem se snažil představit, že bych tam mohl někdy vejít a strávit v té smradlavé páře byť jen hodinu.

K večeru jsem poprvé přivedl na místo Ládína. Pára už ven nevycházela, ale díky stmívání teď dostal hučící tunel opravdu tesklivou atmosféru. K tomu všemu jsme objevili nad vchodem starý, časem sešlý nápis. Byla to věta, jejíž začátek se nám nepodařilo rozluštit, končící slovy: "... je můj hrob". Nad nápisem černá lebka a zkřížené hnáty. Ládína to všechno sebralo. Aspoň ten fakt, že to cítíme stejně, mě nepatrně uspokojoval.

Tu noc - poslední před akcí - se mi zjevilo konečně pozitivní znamení. Věděl jsem, co musím příštího dne udělat ...

V pondělí 17.4. jsem vstal brzy. Osprchoval jsem se, zkontroloval kanálnickou výbavu a vyjel do města koupit tu nejdůležitější věc ze všech - červený autolak.

Ve škole jsem se setkal s Ládínem - mým druhem v této akci. Po chvilce úsilí jsem naverboval ještě dva lidi, který byly pověřený kontrolou mého života. Spočívalo to v každodenní návštěvě vchodu do stoky a kontrole znamení, které jsem po každé přežité noci měl nakreslit. Atmosféra místy houstla, několik přátel nám s Ládínem stisklo ruce a popřáli nám hodně zdaru. Naše těla na to všechno reagovala mírnou horečkou.

Chvíli po poledni jsme já, Ládín Železný a dozor č.1 Jiří Havlíček opustili budovu FaVU v Údolní a nasedli do tramvaje č.6 směrem na Královopolské nádraží. Po cestě jsme nepromluvili, bylo vedro, cítil jsem horečku. O pár chvil později jsme sestupovali vedlejší ulicí směrem k vodní nádrži.

Před stokou jsem se přezul do broďáků, zapnul jsem kombinézu a s připraveným polystyrénem a plastem jsem poprvé zmizel vevnitř. Když jsem na místě vyhodil náklad na betonovou vyvýšeninu, museli venku slyšet ozvěnu, protože téměř v zápětí se ke mně doneslo Ládínovo volání. Jirka Havlíček pak požádal o svolení odejít, neboť to tu prý smrdí.

Když už bylo vše připraveno, otevřel jsem sprej s šípkovou červení a udělal velmi důležité kouzlo. Lebka s hnátama a strašidelnej nápis byly zrušený nekompromisním škrtem, vchod byl následně požehnán symbolem . Jasně jsem cítil, že i Ládínovi se ulevilo. Pak jsme se naposledy rozloučili.

To, co následovalo, se dá stěží pochopit v reálném čase. První věc, kterou jsem se zaměstnal, byla příprava lůžka. Rozložil jsem plech a polystyrén. Hotovo. Teď co? Nic. Zhasnul jsem baterku a pomalu přivykal šeru. Nebyla zde úplná tma, přítomným komínem ke kovovému poklopu sem nepatrně vnikalo šero, které stačilo k tomu, aby byly znát důležité obrysy místnosti.

Byl zde chlad. Postupem času jsem na sebe navlíkl všechny svetry, šálu i čepici, zapálil jsem jednu hřbitovní svíci, namaloval na zdi ještě dva ochraňující symboly . Neustále se do mé pozornosti vtíral zvuk z hlubin kanálu. V tom ohlušujícím hukotu bylo všechno. Dětský smích, ženský pláč, pokašlávání, kroky, bouchání, šeptání, vřeštění, ... všechno a ze všech stran. I když mě to všechno přestalo lekat, nemohl jsem to nevnímat. Se zavřenýma očima jsem ten hukot slyšel v sobě. Cítil jsem i neustálý neklid.

Čas se začal už od začátku chovat podivně. Když jsem se po neskutečně dlouhé době podíval na hodinky, zjistil jsem, že jsem zde sotva hodinu. Točila se mi hlava, ještě jsem cítil horečku, ale už ji neumocňovalo sluneční světlo jako předtím "tam nahoře". "Tam nahoře" bylo teď neskutečně daleko. Vylezl jsem po rezavém žebříku komínem až těsně pod poklop kanálu. Bylo tu tak teplo! Dvouma kulatýma dírkama jsem mohl vidět nebe. Ještě stále svítilo slunce. Slyšel jsem i zvuky kolem projíždějících aut a dokonce ..!! zpěv ptáků. Tenhle poklop, to byla brána do jiného světa, do jiného času a jiné skutečnosti. Tak krásné mi to přišlo tam venku ...

Ze tmy podemnou ke mě doléhal hukot, v kterém teď bylo slyšet silné šplouchání a hovor dvou mužů. Trochu poděšen slezl jsem dolů, abych zjistil, že jsem se stal už potisící obětí zvukového klamu. Nikde nikdo, jen chlad, tma a smrad.

Smrad se teď taky začínal transformovat. Z počátku jsem ho vnímal jako takovou zvláštní zatuchlinu. Vzpomínám si, že v dětství jsem měl tuhle vůni rád a několikrát jsem se i sklonil na ulici ke kovové mřížce, abych se toho omamného parfému nadechnul. Teď jsem ho už ale cítil i v žaludku. Jedovatě nasládlá chuť mě pomalu nutila do zvracení. Vylezl jsem zase po žebříku, nadýchat se maličko čerstvějšího vzduchu těsně pod víkem. Pozoroval jsem dlouhou dobu pavouka, kterej si udělal pod jedním ze dvou otvorů svoji síť. Rozpoznal jsem tam i spoustu dalších maličkých zvířátek. Polekalo mě auto ( asi náklaďák ), které projelo přímo přes víko.

Dole se moje mysl zabývala všemožnejma myšlenkama. Nejlépe ubíhal čas, když jsem nemyslel na nic určitého - zůstával jsem jen v jakémsi transu. Pamatuji se, jak jsem stál pod schůdky a díval se na jejich rez. Zabýval jsem se něčím neskutečným - mikro rzi se pro mě stalo MAKRO. Byl jsem pohlcený dlouhou dobu do toho nynějšího světa. Pak jsem se náhle ohlédnul, vytržen z pohroužení a velmi vážně se poděsil pohybu své ruky. Začala mi fázovat! KURVA! To je v prdeli! Ruka mi fázuje. Jak jsem s ní mávnul ve vzduchu, viděl jsem její fáze pohybu, jako když se překryjou jednotlivá okénka filmu. Vyděsil jsem se především proto, že jsem to nezažil poprvé. Mnohokrát jsem si s tímto efektem hrával před mnoha lety pod vlivem LSD. Zpanikařil jsem. Byl jsem připravený ihned kanál opustit. Stále dokola jsem před sebou pohyboval rukou a snažil se uklidnit. Po chvilce to ustoupilo.

...

Seděl jsem na polystyrénu, omotaný plastickým pytlem, protože mi byla zima. Čekal jsem na stmívání. Pokoušel jsem se usnout.

...

Opět jsem vstal a dělal různý pohyby, abych se zahřál. Kdyby byla silnice průhledná a bylo mě ze shora vidět, stal by se pak tento bod nepochybně poutním místem šílenců. Venku nahoře chodily holčičky v tričku a sukýnkách, já tu stál v šále a čepici, pod kombinézou čtyři svetry, holiny pod prdel, svářečský rukavice, a podivně jsem pohyboval rukama, pohupujíc se v kolenou. Někde v kanále zaštěkal pes.

...

Seděl jsem opět na polystyrénu a myslel na Ládína. Kdybych nevěděl, že nepřetržitě krouží kolem kanálu v autobusové lince č.44, chyběla by mi důležitá část síly zůstat.

...

Čekal jsem na noc. Dlouho nic. Pak jsem se rychle zvednul a vyšplhal po žebříku naposledy se podívat na denní světlo. Jednou dírkou jsem skrze pavučinu viděl větve stromu - nutilo mě to k pláči. Cítil jsem v sobě obrovskou spoustu citu, života a lásky, jako bych byl násilím oddělený od jara a tepla tam venku. Věděl jsem, že jakmile vyjdu ven, bude ze mě zářit ta uvězněná energie, budu žít šťastně už jen proto, že budu venku, spolu se sluncem.

Myslel jsem teď na svou přítelkyni, která mi tolikrát vyčítala, že se jí málo věnuju, že ji málo hladím, myslel jsem na to, že příští den odjíždí na dlouhou dobu pryč a poslední noc zůstane sama. Věděl jsem, že kdybych vyšel ven, rozběhl bych se k ní a na svých rukou ji vynesl do nebe. Záplava polibků by ji nepustila ke slovu.

Věděl jsem, že i kdyby se stalo venku cokoli, byl bych šťastný, bez tužby, neboť jediná moje existující touha vrátit se k přírodě a k životu, ke kterému jsem byl dlouhou dobu slepý, byla by splněna. Cítil jsem v tuto chvíli v sobě napjatý boj. Vše ve mě vřelo. Hukot stoky byl přehlušen.

Slezl jsem do kanálu, do proudu tekoucích sraček - Ach, jak příjemně teplý proud, jako bych pod ním rozkvétal ... Brodil jsem se směrem k východu. Chtěl jsem nakouknout ven. Proud světla z konce tunelu mě vítal ... ale né, to není konec, to je teprve začátek ... "Co dělám tady, když venku je tak pěkně?!"

Když jsem cpal všechno do igelitovýho pytle, uslyšel jsem pod nohama žblunknutí. Něco mi muselo vypadnout. Nic důležitého mi ale nescházelo, takže jsem se nenamáhal strkat do vodičky ruku. S pytlem na zádech jsem pak udělal několik posledních fotografií a vylezl pod širé nebe.

Během necelých dvou hodin jsem našel v jedné čtyřiačtyřicítce Ládína. Dlouho jsme si povídali, přičemž jsme objeli ještě jedno hodinové kolečko večerním městem a později se přemístili do baru. Oba jsme věděli, že se akce zdařila ( akorát jsem někde ztratil svoje hodinky ). V noci jsem se pak, po krátkém absurdním výstupu, nadobro rozešel se svou přítelkyní.

zpět