Jak jsem se šel zahrabat (7.10.1998)

Nad svým náhlým nápadem jsem se zaradoval! Radost pramenila i z toho, že už nemusím do města na pracák, když se pudu zahrabat. Vyndal jsem ze šuplíku černobílou fotografii nějakýho pohřbu, a na ní napsal (a záhy poslal) oznámení své přítelkyni, že si odcházím do hor kopat díru (později jsem se dozvěděl že se rozbrečela). Zatím to vypadalo všechno efektně. Vyrazil jsem do krámu a koupil dva bochníky chleba. Vodu napustím do láhví od Fanty, vezmu ze špajzu sklenici marmelády a sem v pohodě. Doma jsem chvíli hledal nějaký zavazadlo, do kterýho bych úspěšně nacpal deku, spacák, svetr, jídlo a lopatku. Nakonec vyhrál můj starej osvědčenej pytel na brambory. Je středa, 7.10.1998, budou tři hodiny odpoledne. Dělám si doma na chodbě dokumentární fotografii, a pak za sebou přibouchnu dveře (3.patro).

Sotva jsem vyšel takovej malej krpálek nad Litoměřicema, dal jsem si poctivou pauzu, neboť nebyl-li bych tak učinil, zadělal bych si na ještě poctivější infarkt. Na chvilku mi prolítl hlavou nápad, že bych si tu díru mohl vykopat už někde tady v tom zarostlym sadě, ale hbitě jsem tuto nemravnou myšlénku odmítl. Když jsem popadnul dech, nahodil jsem zkušeně pytel na ramena a vydal se za svým instinktem, vstříc hustým "habrovým" lesům. Nebylo to zrovna snadný. Všude vedou nějaký silnice, všude stojej nějaký vesnice. Kousek za sadem mě ještě lákala nějaká roklina (něco ve stylu zahrádkářskýho kompostu + flašky a pneumatiky). Strategicky sice nic moc, ale jedno velký plus to tu mělo - bylo to tu pěkně hnusný (až jsem se opět zaradoval).

Při jedné další zdravotní přestávce jsem nasbíral a pojedl pár ořechů - Ach, už se proměňuji v lesního člověka! Asi za půl hodiny jsem narazil na rozoraný pole, kde se kromě nějaký srnčí čelisti válela spousta zapomenutejch brambor. Napadlo mě, že se na díru vykašlu, nasbírám do pytle brambory a vrátím se domů (máma bude mít radost, uděláme si něco bramborovýho atp..). Myšlénka tato však byla taktéž nemravná, od svatých úmyslů zrazující, tudíž ihned (po chvíli přemejšlení) zavržená. A navíc jsem byl u cíle. O kus dál už stál zarostlej kopec.

Tož zalezl sem do teho lesa, že teda najdu to nejlepší místo. Nějaký odlehlý roští pod stromama, kam by nikoho nenapadlo jít. Když už jsem si myslel, že jsem našel svoje útočiště, všimnul jsem si čirou náhodou těsně vedle sebe nějakýho žebříku. Posed. No sice pod svícnem bejvá největší tma, ale zkusím to radši někde jinde. Všude byla spousta dobrejch hub, a na mě furt doléhala myšlenka povědomého typu - "Seber to a běž s tim domu". Když jsem se pevně rozhodl, že na houby půjdu někdy jindy, objevil jsem takovej tmavej kout pod nějakym trnitym keřem, a ten jsem si zvolil za svůj budoucí domov. Vyndal jsem lopatku (spíš takovej malej rejček), a začal jsem kopat (rejt). Nešlo to zrovna rychle, ale nestěžoval jsem si. Zajímavý je, že jsem si skoro automaticky začal v hlavě pobrukovat melodii ze "Včelky Máji", jak to zpívá Karel Gott. Dlouho jsem se toho nemohl zbavit, až po nějakym čase jsem svůj repertoár pozměnil, a v hlavě mi začala hrát jiná písnička (na tu už si nevzpomínám).

Pracoval jsem opravdu pilně jako včelka, až jsem si z toho udělal krvavej mozol, a škrábnul jsem se do krve o přezku svý kanady. (Áchich ouvej) Ale nebrečel jsem. Když se začalo stmívat, měl jsem už díru postačujících rozměrů. Rychle jsem se v ní zabydlel, abych stihl ještě za světla povečeřet suchej chleba. Hm, dobrej. A pak už jsem jenom seděl zahrabanej do deky a do spacáku, opřenej o stěnu díry. Přes hlavu jsem si přehodil vaťák a snažil jsem se nebát. Odmalička se totiž bojím tmy v lese, zvláště v noci. Ačkoli mám tisíc rozumnejch vysvětlení proč se nebát, skutečnost se jim poněkud příčí. A tak jsem nejdřív přemáhal ten tísnivej pocit. Začal jsem zpívat mantru "Óm namah Šivájá", přišlo pár psychickejch křečí, který zde nehodlám popisovat, a musím uznat, že jsem se nakonec strachu velice úspěšně zbavil !!! Začal jsem vnímat les jako svoje útočiště, jako plochu porostlou stromy, kde žijou zvířátka, a ne jako tajuplný bludiště plný nástrah, sledujících očí a nebezpečí. Byl to příjemný pocit. A byl to asi jediný úspěch celý akce.

Sedět mě nebavilo moc dlouho, a tak jsem se stočil do klubíčka, že se vyspim a ráno bude fajn. Jenže spát mě taky nebavilo, navíc jsem potřeboval močit. Začalo mi pomalu docházet, že prostě ležim v jámě. Nic zvláštního. Vysoukal jsem se na kraj, vykonal potřebu, a bylo rozhodnuto. Balim. S příjemnym pocitem jsem se pěkně obul, všechny krámy jsem po tmě naházel do spacáku, a vydral jsem se z lesa ven. Ách, jak mi bylo krásně. Pěkná vlahá podzimní noc, širé pole, v dálce světélkující město. Bylo mi fakt moc příjemně, dostal jsem chuť se jen tak toulat po krajině ...

příchod z díry

zpět