texty

Cesta k prameni ryzí tvorby

Pavel Magda Pražák, teoretická část diplomové práce, 2005 (FAVU - Brno)

Úvod do krajiny

Od cesty k prameni ryzí tvorby si slibujeme získat čirý extrakt tvoření, prvotní popud, počátek, hybný impuls, který předchází samotnému vytvoření něčeho. Kde je ten zdroj? Je nám pečlivě skryt. Tvorba, tak jak ji vnímáme na samém začátku naší cesty, je prorostlá vzorci kontextů, tradicí, účelovostí a dalšími nánosy. Nelze jednoznačně určit, zda konkrétní věc obsahuje kdesi v skrytu kapičku tvůrčího extraktu, nebo zda jde o mechanický produkt strojového procesu. Abychom se na naší cestě trochu posunuli, budeme se muset postupně vzdát všech forem (odkrýt je), abychom dokázali nahlédnout co obsahují (případně neobsahují).

Otevření dveří a vykročení na cestu

Samotná cesta, ať je jakákoli, je mystérium, při kterém člověk odkládá břímě, jež ho tíží a znemožňuje volnou chůzi. V okamžiku, kdy odloží vše, jde se mu nejlépe. Takto očištěný poutník, zbavený pout, je schopen dosáhnout svého cíle.

Abychom byli schopni dojít k cíli, musíme se vzdát i některých pojmů, které nás poutají k pohodlí našeho navyklého způsobu života. Nejtěžší břímě z nás spadne, vzdáme-li se pojmu "Umění", který, jak se později dozvíme, je zdrojem mnohého zmatku a překážek. Odložením tohoto pojmu se neztratíme z oblasti, která s ním souvisí, ale vyhneme se jeho tendenci určovat pohyb a našemu sklonu limitovat ho podle svých vnitřních představ a interpretací. Pojem "Umění", jak vyjde brzy najevo, si zachovává svůj vlastní diktátorský řád, kterým se snaží udržet svoji vrozenou éteričnost a neohraničenost v pevných liniích. Do tohoto pojmu se již "celé věky" sypou nové významy jako mince do hracího automatu, výsledkem však není žádný šťastný milionář, ale parta zadumaných gamblerů.

Odložením pojmu se před námi otevřely dveře, a my můžeme vyjít na cestu.

Odhalení energetických toků

S pojmem nemizí skutečnost, naopak pominulo jedno stínítko, které bránilo v pohledu na jevy v pravém světle. Kde tedy nalezneme jevy, které jsme dosud nahlíželi a třídili podle umělého vzorce? Najdeme je všude kolem nás. Zmizely hranice, které nám pojem (a jeho interpretace) podsouval, nacházíme se mezi skutky, obklopeni příčinami a následky.

Pozorujeme-li následky nějakého konání, které mohou mít například podobu konkrétních vytvořených věcí, zjišťujeme, že tyto následky nejsou konečné a jen přecházejí do následků následných, jsou předávány dál a mísí se s dalšími, mutují, nelze nám dopátrati se, kde skutečně tyto proudy končí a do kdy je ještě možné určit, že se jedná o věci původní.

Jisté je, že tyto věci - následky určitého konání - mají každá svůj vlastní náboj a povahu a vzájemně určují další směr proměny, vznik dalších, řekněme druhotných následků. S přítomností času se následky neustále přelévají do příčin, stávají se minulostí. Hovořme tedy dále o těchto řetězcích příčin a následků jako o "tocích" nebo "proudech".

Ten, kdo činí - vytváří cokoli jakkoli, podílí se na směru proudění všech následků, nese zodpovědnost i za zdánlivě vzdálené jevy. Čím dále je schopen takový tvůrce dohlédnout a tato spojení si uvědomit, tím více si je vědom své vlastní zodpovědnosti, stává se vidoucím a je schopen více porozumět i příčinám svého vlastního tvoření, má větší schopnost postoupit k prameni ryzí tvorby.

Nahlédnutím za formu jsme tedy objevili živoucí tok příčin a následků, které nám daly si uvědomit svou zodpovědnost za jakýkoli vlastní zásah. Zodpovědnosti se nelze vzdát, ani pasivním přístupem - v tom případě se člověk stává chaluhou zmítanou proudy, která svojí pasivitou a poddajností umocňuje proudy již existující. Ano - umocňuje, protože i samotná pasivita má svůj náboj a tento potenciál je s lhostejným vibrováním odhozen ve prospěch dravých proudů. Pasivním přístupem dává člověk najevo svou lhostejnost k negativním jevům, a tento svůj postoj šíří skrze svoji vrozenou - přirozenou schopnost "podílet se" (ovlivňovat) do svého okolí. Pasivita je vzdor vůči této své vlastní kreativní přirozenosti, je sebedestruktivním nepochopením vesmírného řádu. Pasivní bod je uvnitř toků příčin a následků mrtvým bodem s živým potenciálem, což v důsledku znamená, že tento bod skrze své živé jádro "vibruje mrtvolnost".

Nezbývá než být tvůrčím a pozorně sledovat proudy.

Forma a její obsah - roviny předávání

Přejděme nyní k formě a objasněme si její úlohu. Forma je hrubším, často přímo fyzickým výstupem tvoření, a její úloha tkví v předání informace, vibrace, potenciálu v jiné rovině, než v té nejsubtilnější, kde je vše nahé ve své přirozenosti - formy prosto. Forma k tomuto účelu slouží dobře, je-li správně použita. Především by neměla poutat pozornost sama na sebe - taková forma je "hluchá". Forma by měla být v ideálním případě stvořena tak, aby diváka vedla zpět do subtilní roviny. Člověk, který se setkává s formou, by měl být skrze ní veden k obsahu skrytému za ní. Tento proces nemusí být v  první moment znatelný, člověk - divák(tj. ten kdo se dívá) - nemusí v mentální rovině nic postřehnout. Setkání diváka s formou je multiplicitní. V nejhrubší rovině se setkává (kupříkladu) fyzické tělo diváka s hmotnou schránkou tvůrčí informace. Do formy naráží vědomí člověka, které na různých úrovních formu identifikuje, posuzuje, ukládá její obraz. Na základě tohoto identifikačního procesu vznikají myšlenky, pocity, emoce, stavy vědomí ... - v člověku se otevírá mnoho rovin, z nichž běžnou myslí jsou patrné především ty nejhrubší, na rovině myšlenek, pocitů a emocí. Forma však už v tu chvíli předala mnohem více.

Podvědomé předávání

Pro konkrétní ilustraci tohoto procesu si zvolme příklad reklamního šotu. Ten je vizuální formou sdělení v několika rovinách, přičemž ta nejdůležitější je ukryta úplně vespod a divák si ji nemusí (a často ani nesmí!) uvědomit. Účelem reklamy je zaměstnat divákovu mysl povrchním obrazem, skrze který se do něj podprahově naočkuje dejme tomu touha po konzumaci konkrétních produktů.

Reklama vědomě pracuje s principy multiplicitního přenosu innformací a na výzkum účinných postupů, jak ovládnout divákovo podvědomí, jsou vynakládány nemalé finanční investice. Vizuální (ta nejhrubší) forma má zpravidla souvislost se skrytým obsahem jen velmi nejasnou. Tvůrce této formy, jak si hned vysvětlíme, je dělník pracující ve prospěch skrytých - podvědomých proudů, které slouží zadavateli práce.

Dělníci lží

Již jsme zde hovořili o tzv.pasivním bodě uvnitř energetických toků a o tom, jak tyto body slouží ku prospěchu aktivních toků. Člověk, který se zabývá pouze vytvářením formy, stává se výše zmíněným pasivním bodem, který svou zadnici nabízí ke zneužití zadavateli práce. Je zde stále řeč o tvůrci reklamního šotu. Zde neexistuje alibismus. Veškerý vklad navíc od tohoto výrobce formy, byť i sebekreativnější, v důsledku slouží (obvykle lživé) podstatě reklamy - záměru zadavatele práce. Každý pohyb navíc ze strany výrobce šotu vede pouze k hlubšímu natržení jeho vlastní řiti.

Odkryjeme-li formu, pak z energetických toků lze jasně vyčíst, že potenciál tvůrce (reklamního šotu) funguje jako palivo jiného energetického kolosu, jehož směr určuje někdo úplně jiný. Tvůrce jej neovlivňuje, nýbrž posiluje. Takovýto druh tvoření ve svých důsledcích nelze tedy považovat za tvůrčí, ale za jakýsi ekvivalent k pasivnímu přístupu.

Re-interpretace

Zneužití kreativního potenciálu jinými proudy může proběhnout i po samotném dokončení "svobodného" díla, a to například jeho re-interpretací, která vykostí původní obsah formy a diváka přesměruje k jiným, nepůvodním závěrům.

Při psaní této práce jsem se setkal s krásným vzorovým případem, který zde pro ilustraci uvádím. Budovu FaVU VUT v Brně navštívili na počátku roku 2005 dva muži středního věku a začali fotografovat co jim přišlo do cesty. Procházeli ateliéry a studentům vyprávěli lákavý příběh o celostátní umělecké soutěži spojené s veřejnou prestižní prezentací výtvarných děl a tučnou odměnou pro odbornou porotou vybraného autora. O pár dní později přijela před školu avie, do ní se naházely vybrané exponáty a odjela bůhví kam. Jednomu studentovi, který se o celý proces výběru děl do soutěže více zajímal, zůstal v ruce jen vyprošený papírek od řidiče, který sám nevěděl nic o tom co se děje a komu náklad veze. Brzy vyšlo najevo, že ani zmínění 2 pánové s fotoaparátem s celostátní uměleckou soutěží (Hennessy-art) nemají nic společného (jak sami uvedli, když byli kontaktováni studentem, který měl obavy o bezpečnost jim svěřených věcí), pouze dostali zajímavou finanční odměnu za zajištění "nákladu" (- zaměstnanci DESIGN CENTRA ČR).

Není mi známo, jakou formou probíhal výběr artefaktů na ostatních vysokých uměleckých školách, a jak svoji účast vnímala například Štěpánka Brodecká - studentka VšUP v Praze. Její objekt "Ejhle, člověk co umí žít" ze samorostu a malé figurky člověka na jeho vrcholu byl na internetových stránkách www.hennessy-art.cz ve veřejné diskuzi oceňován nejvíce. Na samotných internetových stránkách se divák dozví, že Hennessy je velice kvalitní koňak, může si stáhnout obrázek lahve Hennessy a použít jej například jako tapetu na své pracovní ploše v počítači, dozví se také, jaké si může s koňakem Hennessy namíchat koktejly. Souvislost s "mladým uměním" může návštěvník stránek najít nejspíše v popisu produktu:
"... Dnes je tento nápoj součástí života nejen vybrané klientely, ale stává se nedílnou částí portfolia drinků pro mladé..."

Na stránce hennessy-art, která slouží jako internetový výstup promyšlené reklamní kampaně na alkohol se zapojením mladých umělců, se mohl návštěvník v již zmíněném diskuzním fóru dočíst, jak výjimečné dílo Štěpánky Brodecké "Ejhle, člověk co umí žít" výstižně ilustruje vítězství člověka, který se povznese nad problémy všedního dne a dopřeje si sklenku báječného koňaku Hennessy.

(poznámka: Když do diskuzního fóra Hennessy přispěl pár komentáři student FaVU, který vyjádřil určité pochybnosti nad seriózností soutěže, byly jeho příspěvky vycenzurovány. Posledním příspěvkem v diskuzi Hennessy bylo moje krátké pozastavení nad účelovým propojováním svobodného uměleckého díla s konzumací alkoholu. Dva dny na to bylo diskuzní fórum vedením Hennessy zrušeno)

V popsaném příběhu lze nádherně vypozorovat zrádnost cizích proudů a princip účelové re-interpretace obsahu vytvořeného díla. Účelový proud společnosti Hennesy dezorientoval diváka, který se na internetových stránkách setkal s plastikou Štěpánky Brodecké, odříznul původní kořeny díla a vykleštěný potenciál objektu využil pro své vlastní reklamní účely. Účelem proudu společnosti Hennesy je strhnout diváka a zavést ho před nejbližší prodejnu lihovin. Re-interpretované "torzo" výtvarného díla mladé autorky zde funguje jako návnada.

Dopad re-interpretace nyní pozoruji i sám na sobě. Po sepsání předchozích řádků mi totiž v mysli vyvstala pochybnost. - Co když ta Štěpánka je ve skutečnosti požitkářským konzumentem kvalitního alkoholu a objekt "Ejhle, člověk co umí žít" vznikl na základě euforického stavu vyvolaného lahví koňaku?! Rozhodl jsem se, že Štěpánku Brodeckou osobně navštívím ... (výsledek setkání viz. kapitola Setkání se Štěpánkou ...)

Příčina zmatku

Jedním z důvodů, proč se vytvořený objekt mladé slečny stal tak snadno obětí cizích proudů, je jeho styk s pojmem "umění". Tento pojem, jehož vlivu jsme se na samém počátku úspěšně vyhnuli, je zdrojem nekontrolovatelné mystifikace, a to z toho důvodu, že nemá žádný pevný obsah. Je mistrem v proměnlivosti a není žádné definice, která by ho dovedla spoutat. Za určitých okolností se dovede tvářit vybraně a seriózně, vědecky, o pár metrů dál se chová jako adolescent, obchází nejoplzlejší hospody, z fotbalového hřiště bere taxíka do televize a s velkou slastí participuje na vzniku tuctových seriálových epizod pro masy, o přestávkách si odskakuje odplivnout do Národního divadla, po večerech běsní v koncertních síních a na plátnech multikin, a po celou tu dobu zvládá non-stop štaci ve výkladních skříních, kde mutuje od módních kreativit po domácí roboty. Pojem "umění" slouží jako laciná nálepka, která se hodí, když je potřeba něco "přikořenit", dodat potřebný punc. S takovým puncem se například o něco lépe prodává zboží, v komerční oblasti "umění" zvedá zisky. "Umění" připoutává pozornost, uměním je cokoli, co je jím označeno. Umění funguje jako dotěrný brekot děcka, které si vynucuje pozornost, děcka, které si přeje být středem zájmu a být považováno za výjimečné. Některým rozmazleným dětem už nepomůže ani dobře mířená facka a neústupně demonstrují svoje frackovství. Jediný způsob, jak dítě odnaučit být protivné a dupat nožičkou, je na takové projevy nereagovat a místo toho umožnit dítěti poznat pocit užitečnosti při konání něčeho prospěšného. Tehdy dítě pocítí ryzí sílu skutku, který je vykonán nezištnou částí celku pro celek. Je to okamžik, ve kterém si jedinec může uvědomit možnost bytí bez sebestředného postoje, který mysl odděluje od celku a fixuje ji do pomíjivé, strastné formy. Okamžik jednoty, čili harmonie. Skutky člověka, který si je vědom této jednoty, mají mnohonásobně větší dosah, než činy individuálně separovaného fragmentu. Je to asi jako rozdíl mezi hrou symfonického orchestru a písní osamělého flétnisty (ačkoli takové přirovnání je trochu zavádějící. Ve skutečnosti totiž osamělý flétnista může s pomocí své flétny vytvořit nádhernou skladbu, obsahující celý svět, když je jeho mysl s vesmírem propojená. Orchestr pak může vytvářet nesourodý hluk, jestliže dirigent nedokáže přimět svou taktovkou hráče k vědomí souladu a jednoty, ke vzájemnému porozumění).

Medialita

Dolly Buster, kandidátka do Evropského parlamentu, představila svůj volební program obyvatelům domova důchodců na Praze 10. (21. května 2004)
zdroj: Václav Pancer / MAFA

Schopnost přetvářet vnímání skutečnosti a ovlivňovat toky mají media. Ta stojí mezi vnímaným a vnímajícím a do podstatné míry určují způsob samotného vnímání. S jejich přeceňováním, pocitem nevyhnutelnosti jejich existence a díky omezené kapacitě lidského mozku co do počtu souběžně vnímaných událostí žije mezi lidmi představa, že médiem zprostředkovaná informace je jaksi podstatná a tato forma předání vypovídá o její důležitosti (hodnotě). Pravá povaha skutku se však nemění v závislosti na tom, udělá-li se mu dobrá reklama. Někdy naopak může přílišná medialita uškodit, nesdělitelné zdeformuje tak, aby se dalo sdělit; přivábí stádo, které všechno živé rozdupe.

Pamatuji se na jeden okamžik ze svého života, ve kterém se před mýma očima sváděl boj mezi zdárným účelem skutku a mediální reklamou (- regulátorem toků). Bylo to v ústavu pro důchodce, kde jsem se s pár přáteli snažil pomocí hudby navázat nelehký kontakt se starými, nemocnými lidmi. Lidé za branou života, pro které už byla připravena jen poslední cesta, okolnostmi, zkušenostmi a také díky své nemoci (různé stupně alzheimerovy choroby) obrněni nedůvěrou a laxností, seděli před námi na židličkách a pro obě strany byly první okamžiky nadějí pro důvěrný dotek, který by nás spojil. V tento důležitý okamžik, jako meč, který rozťal zemi ve dví, zjevila se novinářka - fotografka, sedla si přesně mezi obě skupiny, zády k důchodcům, a začala nás fotografovat. Byla to hrůza a cítil jsem se bezbranný, protože jsme zrovna začali hrát. Neviděl jsem nic než objektiv, který pohlcoval proud energie, určené někomu jinému. Po tom, co novinářka zmizela, nepodařilo se už zcela napravit škodu, kterou napáchala. Nemocní lidé se utvrdili v pocitu, že o ně vůbec nejde a středem pozornosti jsme my, mladí, o kterých se bude psát v novinách.

Mediální štvanice

S masivním rozvojem médií získal vrtkavý pojem "umění" sedmimílové boty a od té doby pronásleduje obecenstvo jako zvěř. Vyskakuje na něj z billboardů, z hromady radiostanic a dalších mnoha rafinovaných pastí. Uštvaná, otupělá masa si buduje v rámci pudu sebezáchovy imunitu, na což media reagují větší brutalitou a banálitou, informace jsou prezentovány jako aféry a skandály, jinak by si jich člověk už ani nevšiml. Za umělce je často považován ten, kdo dokáže viditelně provokovat, a nebo dosáhl jiným způsobem toho, že ho svezla média na svém tobogánu vedoucím do mozků mas. Mnoho "umělců" se neobejde bez svého manažera, na jehož schopnostech záleží, bude-li umělec úspěšným či nikoli. Současná scéna pop-music už nemá v této oblasti co zakrývat. O vznik popové hvězdy se stará tým manažerů a investorů, kteří rozjíždějí společný business. Je políčeno na co nejmladší generaci, která se nedovede vůči vlivům komerce bránit a ze všech dosud nevyčerpaných sil, s odhodláním typickým pro mladou energii, konzumuje vše, co se jí jeví na oko vstřícně. Malé děcko je ve své naivitě ochotno pohladit i medvěda, netušíc, jaká šelma se za roztomilým kožíškem skrývá.

Kdo se tedy ve skutečnosti nejangažovaněji věnuje výchově dětí? Komerce. Vychovává své budoucí zákazníky. Nejsilnější zbraní komerce je pak medialita.

Tok proudící od vědomí jednoty

Zestručněním principu fungování médií uzříme velmi prostý, účinný, a také velmi smutný pohled. (pozn.: Nelze tuto kapitolu brát doslova, protože stále ještě existují i nekomerční proudy, ty se však, díky své neatraktivnosti, nacházejí na pokraji zájmu masy) Média pro svůj život potřebují peníze. Peníze tečou od investorů, kteří do médií investují. Investor očekává zisky, tudíž klade podmínky. Média se přizpůsobují investorovi, vysílání (publikování) musí přinášet zisky od diváků, spotřebitelů informací (a nebo politicky výhodně zformovat mysl diváků, podle toho, kdo je investorem - jestli komerční gigant, nebo politická mocnost. Ve skutečnosti tyto dva investoři splývají). Investor ví, jakými emocemi jaké druhy tužeb a reakcí lze u cílové skupiny podnítit, podle toho se vysílání upravuje. Zároveň si média uvědomují nutnost zachovat si přízeň svých konzumentů, proto finální produkt vypadá jako guláš masových tužeb ovlivňovaných investory. Takto funguje v České republice například komerční televize Nova, jejíž obsah zrcadlí valící se vlnu bezmyšlenkovitě konzumující, destruktivní masy, která je stimulována k další a další poptávce, závislosti.
"Tužby lze vnímat jako statický náboj jedince, způsobený třením vnějších podnětů o 'ebonitovou tyč' individuality. Tento druh energie lze transformovat do dalších forem, to však vyžaduje téměř nadpřirozené schopnosti, proto je možné ve společnosti pozorovat masové (až hysterické) ukájení tužeb, které ovšem vede zpravidla k ještě větší poptávce."
Aktivační fce. Horizontální polohy pro sublimaci mysli do vědomí planety
Pavel Magda, 2003

Tužby vznikají z vědomí individuality. Svět moci-komerce a médií v jejích rukou odvádějí pozornost od vědomí jednoty, od vědomí celku a harmonie, stimulují v mase vědomí individuality, rozdílnosti. (viz. reklamní slogany: "Vyber si svůj styl", "Buď sám sebou", "Odliš se" ....) S excitovaným vědomím rozdílnosti přichází ztráta vědomí rovnosti, ta pak vede k pocitu nadřazenosti. Takový způsob myšlení vede masu k chování rozmazleného děcka, které se dovede s možnostmi dospělých lidí chovat obzvláště krutě. Probuzené neznalé děcko v dospělém člověku nemá už za důsledek rozdupanou bábovičku kamaráda, ale brutální násilí a vznikající války. Přirozeně ti nejbrutálnější jsou těmi nejslabšími, kteří nejsnáze podléhají umělému vědomí rozdílnosti, s ní přicházející vlně tužeb a zároveň pocitu ohrožení ze strany nepřátel - potenciálních konzumentů. Zboží totiž není dost pro všechny - "Pouze do vyprodání zásob!", "Prvních 5000 zákazníků sleva 50%" (reklamní slogany stimulující dravost mezi zákazníky, u kterých se podařilo vyvolat tužbu) - ačkoli "Máme víc než potřebujete" (reklamní slogan lákající k nákupu v konkrétním supermarketu).

Tento poslední slogan evidentně oslavuje konzum. Komerce sama o sobě je bez konzumu ničím. Konzum je stavem společnosti, která se stává mrtvým bodem a umocňuje cizí proudy, konzum je stav, který zvyšuje poptávku po nepotřebných věcech, je nicotou, která pohlcuje cokoli, co jí přijde do cesty. Konzum pramení z nevědomí jednoty a potřeby hromadit věci, rozšiřovat svoje individuální možnosti a tím se stávat všemocným pánem všeho. Konzum pohlcuje všechno skrze svoji individualitu v podvědomé snaze pohltit celý svět, který v ne-jednotě není obsažen. Paradoxně však konzument čím dál více ztrácí svojí integritu a ztotožňováním se s věcmi stává se více zranitelným. Konzument se stává individualitou, utvářenou a ovlivňovanou konzumovanými věcmi. S jejich zánikem zaniká i tato umělá osobnost a konzument se v takovém případě stane zcela nahou, vykleštěnou troskou. Takto člověk uvnitř chátrá, staví-li svoji osobnost na konzumovaných věcech.

Konzum je droga, která dovede vyvolat dočasný pocit uspokojení. S konzumací se však žádný reálný posun v duši konzumenta neodehraje, naopak se o něco víc uspí, protože konzumace je pasivním procesem. Skrze toto vnitřní neuspokojení vznikají další potřeby konzumace simulující růst a naklíčené semeno, připraveno vypučet a zapustit kořeny, umírá. Semeno, pokud neusiluje o spojení se Zemí a svou vlastní silou do ní nezapouští kořeny, neporoste.

"Naše duše, je-li odloučena a uvězněna v úzkých mezích naší osobnosti, pozbývá svého významu. Neboť její podstata jest sjednocení. Nalezne pravdu svoji jedině, spojí-li a sjednotí-li se s jinými, a jen tak dojde své radosti."
Předmluva ke Gítandžali Rabinranatha Thákura
F.Balej, 1914

Je-li ještě někdo, kdo uvažuje o pojmu umění jako o něčem vznešeném a opravdovém, pak jedinou možností, jak tuto vznešenost realizovat, je obrátit ji k vědomí jednoty.

Probuzená jednota v 'traumatu'

Probudit vědomí jednoty se zřejmě na okamžik podařilo skupince mladých lidí, kteří uskutečnili v květnu roku 2003 projekt "Český sen". Na základě reklamních sloganů a dalších vizuálních lákadel, které vzbudily v mnoha lidech sen o možnosti naplnění tužeb, vytvořili fiktivní iluzi nového obřího supermarketu. V den jeho otevření se na pusté pole vydaly stovky lidí a mířily k fata morganě - vzdálenému obřímu billboardu, připomínajícím kvádrovou budovu supermarketu. V posledním okamžiku reklamou zmanipulovaní lidé procitli. Všichni si uvědomili lež a mnozí našli odvahu si připustit, že se takto stávají obětí klamu denně. Organizátoři "Českého snu" dokázali přimět dav lidí k uvědomění si svojí snadné manipulovatelnosti a skrze společně prožitý, zraňující zážitek snad i na okamžik k vědomí sounáležitosti, jednoty.

Setkání se Štěpánkou

Počátkem března (2005) jsem poloprázdným linkovým autobusem protínal bílé roviny zimní Moravy a pro mne dosud nepoznanou cestou blížil jsem se k obci Lysice. Zde jsem se měl poprvé setkat se Šťepánkou Brodeckou (viz. kapitola Re-interpretace), která se v tomto kraji narodila. Skrze toto setkání měl jsem se očistit od vlivu re-interpretace Štěpánčina díla "Ejhle, člověk co umí žít" a seznámit se s jeho původní myšlenkou. Zároveň jsem považoval za nutné zjistit, do jaké míry si autorka uvědomovala svoji roli v reklamní kampani (umělecké soutěži) a zda-li jí tyto okolnosti jsou či nejsou lhostejné.

Během poklidné procházky tichým lesem v okolí Lysic jsem poněkud nesměle Štěpánce vysvětlil účel své návštěvy a s napětím očekával její reakci. Způsob, kterým mi byla prezentována její plastika na internetu, ve mě vzbudil pochybnosti nejen nad povahou autorky a díla, ale také pochyby nad sebou samým, nad svojí touhou vidět věci v pravdě a ve své pravé podstatě. Tato má touha se nyní jevila jako přehnaná, utopická a nedosažitelná, nežádoucí ve světě, který je postavený na účelových záměnách a podvrzích, jež jsou všeobecně považované za samozřejmost.

Jak byla vlídná toho dne krajina, která mne svou bělostnou září a čistotou přímo sytila, tak bylo vlídné i Štěpánčino přijetí a slunce její duše ozářilo mé tiché očekávání svou teplou vřelostí. Štěpánka byla dokonce ráda, že jsem přijel s otázkami týkajícími se umělecké soutěže Hennessy-art. Pro ni samotnou byla účast v soutěži nepříjemnou zkušeností a evidentně ji potěšilo, že se o pozadí celé věci někdo zajímá. Okolnosti při výběru věcí do soutěže byly v Praze obdobné jako v Brně. Poté, co byla Štěpánka ujištěna pracovnicí Design Centra ČR, že díla soutěžících nemusí vyjadřovat kladný postoj ke koňaku Hennessy, dokonce ani s Hennessy souviset, rozhodla se svoji plastiku osobně donést do Design Centra v Praze. Tam její návštěva vyvolala rozruch, protože nikdo neměl k organizaci soutěže žádné pokyny a honem se přemýšlelo, jak se Štěpánčiným objektem naložit (kam jej položit, komu zavolat atd...).

Hlubokým zážitkem bylo Štěpánčino svědectví hodnocení umění odbornou porotou. Podle vyjádření Hennessy nebylo shromážděno dostatečné množství reprezentativních děl. Slečna z Hennessy procházela se Štěpánkou dokumentaci přihlášených artefaktů a hodnotila je odborným komentářem. Před Štěpánkou se tak objevilo mnoho prací, jejichž kontext i samotné autory znala, porota Hennessy v nich však nic hodnotného neshledala. "Vždyť to vypadá, jako by to nakreslilo dítě. A tady, podívejte se, na těch fotografiích vůbec nic není", popisovala pracovnice Hennessy soubor velkoformátových fotografií sněhových severských krajin, rozsáhlou práci Štěpánčina spolužáka z VšUP. "Tady tohle například má docela nápad, to jsme zařadili do soutěže", tak znělo ohodnocení ubrusu, který byl potištěn motivy Hennessy.

Štěpánka se nicméně se svou plastikou dostala mezi tři finalistky a za své třetí místo získala plnou tašku reklamních předmětů od firmy Hennessy. Po skutečném obsahu její plastiky se nikdo neptal, vysloužila si však za ní přezdívku "Pařez", kterou jí oslovoval moderátor slavnostního večera plného ústřic, hvězd šoubyznysu a drahého koňaku.

"... Kromě prémie 20.000,- pro vítězku pak získali stejné ceny lidé, kteří ve vytipovaných barech kalili a stírali losy podávané k long drinkům a také vylosovaní návštěvníci samotného večera. Zasloužit si stejné ocenění znamenalo jak dělat výtvarné umění, tak umět utrácet za drahé pití - další degradace umělecké tvorby."
'Špionážní reportáž' z Hennessy Revolution Party 2005
v Hegertově cihelně v Praze (1.2.2005)
www.radikala.cz

Po slavnostním předání cen se Štěpánka zeptala vítězky soutěže, která uspěla se svým prošívaným kabátkem s logem Hennessy, jestli její dílo není tak trochu "vlezdoprdelkovství". "Ale vždyť o to jde", bezelstně smázla veškeré pochyby nad povahou soutěže vítězka.

Exaktní subjektivita

Popsaný příběh vypovídá o tom, jak je snadné přizpůsobovat se cizím proudům (byť i jen momentální ztrátou bdělosti) a pasivně podporovat komerční giganty. Vypovídá o jedné z tisíce možných podob umění ve svém uměle vyhraněném prostoru. V tomto případě prostoru komerčních zájmů jedné společnosti, zábavy vybrané klientely, s příslibem něčeho výjimečného, co s sebou přináší pojem umění, ale jen do té míry, než je nutné o věcech trochu přemýšlet.

Fenomén umělecké soutěže je ale pofidérní i v kterémkoli jiném kontextu. Tvorba není produktem, nýbrž procesem a nemůže být ve své pravé podstatě předmětem porovnávání. Fyzické stopy tvorby jsou hmotným dokladem tvůrčího procesu a mohou se stát prostředníkem mezi tvůrcem a divákem. Vnímání "obrazu" je však závislé na ochotě a schopnosti samotného diváka postoupit do určité hloubky. Přenos informace může také proběhnout nepozorovaně (viz. kapitola Podvědomé předávání) a žít v divákovi bez jeho vědomí. Viditelný "efekt" díla je proměnlivý v závislosti na divákovi a kontextu, nehledě na to, že nelze určit, zda právě efekt (a který) je známka jakési kvality. Kvalitu lze jednoznačně určit u užitých produktů v konkrétních podmínkách, na základě provedeného testování. Lze hodnotit odolnost materiálu vůči tlaku, porovnávat náklady na výrobu a obdobné exaktní vlastnosti. U tvorby nelze jednoznačně určit nic kromě toho, že jest. Existuje například hodnocení děl jejich prodejci, kteří dbají zvýšenou pozornost na použité materiály. Perokresba na papíře je v porovnání s olejomalbou bezcenná, protože pigment tuše má kratší poločas rozpadu. Při prodeji se díla stávají produkty schopnými projít procesem porovnávání a ohodnocování. Je však "umělecká soutěž" míněná jako dražba? S takovým otevřeným přístupem jsem se ještě nesetkal. V umělecké soutěži jde totiž o míru "uměleckosti", kterou určuje skupina subjektivních lidí s odlišnými představami a jejich "tabulka hodnot" se mění v závislosti na jejím složení. Výsledek hodnocení vzniká na základě jejich subjektivního zadumání a na koho pak jejich ortel padne, získává cejch úspěšného umělce. Tato postava umělce je pak ve světle soutěže rovna vrcholovému sportovci. Úspěch skokana do písku určuje metr, úspěch umělce něčí svetr.

Odhalení podstaty

Vydáme-li se proti proudům a ptáme-li se po prameni, jsou pro nás připraveny nečekané a náhlé záblesky osvícení. Jeden takový okamžik jsem zažil, když mi Štěpánka Brodecká odhalila původní myšlenku její plastiky. Tomuto hmotnému dílku předcházely Štěpánčiny prožitky z volné krajiny, kde si na poli poblíž lesa postavila z větví malou chýši ve tvaru zárodku, embrya (akce s názvem "Ejhle, Člověk - Země"). Vprostřed chýše pak Štěpánka schoulená v hlíně hledala ztracený kontakt se Zemí, ležela v lůně Matky, usilovala o spojení s jednotou.

Lázeň v horkých pramenech

"Solná panenka procestovala tisíce mil, až jednou přišla k moři ... 'Kdo jsi?' zeptala se panenka moře. A moře s úsměvem odvětilo: 'Vejdi do mě a uvidíš.' A tak panenka pomalu vstoupila do vln. A čím hlouběji se nořila, tím více se rozpouštěla, až z ní zbyl jen docela maličký kousek. Než se i ten rozpustil, panenka užasle zvolala: 'Teď už vím, co jsem.' "
Anthony de Mello

Pozorováním toků za formou jsme zjistili, že existují pouze dva zásadní proudy, z nichž jeden vede od vědomí jednoty, k roztříštěnosti, zmatku a zkáze, druhý proud vede k jednotě, k míru a harmonii. Člověk, který si tuto všudypřítomnou existenci toků neuvědomuje, velice snadno se stává obětí prvního z nich, a nebo je jeho směr zmítaný hrou náhody.

S vědomím jednoty se ztrácejí rozdíly. Kaleidoskopické proměny forem jsou výrazem nekonečnosti, jejich vzájemné porovnávání je dětskou hrou s barevnými zrnky písku. Poušť zůstává pouští i po písečné bouři, která mnohá zrnka přesype a promíchá. Ulpí-li někdo na jejich pořádku a individualitě, je sám vláčen rozmary větru. Stejnými zrnky jsou i slova tohoto textu, který je jen dočasnou písečnou hroudou připravenou roztříštit se v kterýkoli okamžik.

Neexistuje kvalita hmotného zjevení tvorby. Existuje pouze individuální schopnost a vůle člověka nalézt hodnotu ve všem, skrze uvědomění si jednoty zdroje.

Porovnávání dvou květů je přinejmenším bláhové, uvědomíme-li si, že oba květy patří témuž stromu, který je živí svými kořeny. A když si zamilujeme jeden květ, můžeme skrze uvědomění si jeho zrodu obdivovat květy ostatní, protože spatříme, že všechny pochází z téhož zdroje a svoji krásu navzájem umocňují svojí růzností.

Nalezneme-li cestu k jednotě, začneme pozorovat proudění energie z jednoty nejen do míst, ve kterých jsme ji zprvu hledali, ale objevíme ji proudit všude, i v tom nejnepatrnějším stébélku trávy. Tento laskavý proud prosycuje vše živé. Staneme-li se jedním s jednotou, skrze nás bude se projevovat. Budeme-li malovat, skrze nás porostou obrazy, stejně jako o kus dál kukuřice na poli, modřínový les, i zpěv ptáků nám bude vlastní. A i kdybychom nemalovali a takto vědomě jen setrvávali, bude skrze naše vědomí vše kolem rozkvétat. Vše na co pohlédneme, prokrví se láskou, budeme-li mluvit i o zdánlivě nejbezvýznamnějším detailu stvoření.

Karaníja-mettá-sutta

"Toto by měl dělat ten, kdo zná své pravé dobro
a poznal stav klidu:
Měl by být schopný, přímý a poctivý
dobré řeči, mírný a prostý pýchy,

spokojený a skromný,
nepřetížený závazky a žijící jednoduše,
se zklidněnými smysly a prozíravý,
nevtíravý a netoužící po pohodlí.

Nechť neudělá ani ten nejmenší čin,
za který by ho mohli moudří pokárat.
(Nechť v sobě rozvíjí tuto myšlenku:)
Kéž všichni žijí v pohodě a bezpečí,
kéž jsou všechny bytosti šťastny!

Všechny živé bytosti, které existují,
všechny bez výjimky - slabé nebo silné,
dlouhé, krátké, nepatrné nebo tlusté,
velké, malé nebo střední,

viditelné nebo neviditelné,
žijící daleko či blízko,
ty, které se už zrodily nebo se mají zrodit -
kéž všechny bytosti jsou opravdu šťastny!

Kéž neoklamete jeden druhého,
kéž nikdo nikoho nezostudíte;
z hněvu, ze zlé vůle
kéž si nikdo nepřeje utrpení druhého.

Tak jako matka své vlastní dítě,
svého jediného syna, chrání třeba i vlastním životem,
tak vůči všem bytostem
by člověk měl otevřít svou mysl bez hranic;
tak vůči světu
by měl otevřít svou mysl bez hranic,
nahoru, dolů i napříč,
bez překážek, bez nenávisti a nepřátelství.

Ve stoje, při chůzi, vsedě
i v leže, kdykoliv člověk bdí,
takto by měl ustálit svou pozornost
- toto, říkají, je nebeský stav právě zde.

Nelpící na pouhých názorech,
čistý a s jasným viděním,
zproštěn žádosti smyslů
nevstoupí už do dalších zrození"

(Sutta o pěstování laskavosti)