Vegetariánství

(2004)

Tento text o svém vegetariánství jsem napsal pod tlakem neustálých dotazů, které ke mě z mého okolí přicházejí už mnoho let. Podstupovat stejnou proceduru vysvětlování a defenzív (ne zřídka jsou mi otázky kladeny formou útoků od zapřísáhlých "ne-vegetariánů") je pro mě vyčerpávající, zároveň je mi však líto odbýt mlčením lidi, kteří o "nejezení masa" vážně uvažují. Doufám, že právě těm může posloužit tento můj text jako náhražka delší souvislé diskuze, které se - díky své únavě tématem nebo jiné momentální indispozici - často vyhýbám.

Maso jsem přestal jíst na střední škole a bylo to tehdy v souvislosti s kurzem meditace, kterého jsem se účastnil (ve stejné době jsem přestal i kouřit). Rozhodnutí nepřišlo tedy po nějakých dlouhých vnitřních úvahách nad etikou, ale čistě na základě doporučení mého tehdejšího učitele jógy. Zříci se masa mi prakticky nečinilo žádné potíže, zvláštní zálibu jsem v něm neměl. Nesrovnatelně težší překážky však přicházely z mého okolí, především z rodiny. Nesouhlas s mým rozhodnutím měl podobu hysterie u mých rodičů (oba jsou lékaři), nepochopení u prarodičů a nechápavý údiv jsem vyvolal u většiny mých kamarádů - ti si však brzy zvykli a moje vegetariánství jim posloužilo jako dobré téma humorných narážek, které mě vtipné vůbec nepřišly. Tento rozdíl v chápání humoru byl asi mojí první zřejmou mentální proměnou, která mě nepřímo nutila o vegetariánství dále přemýšlet.

Brzy, asi v průběhu dvou měsíců, jsem zpozoroval, že mi chutná jinak. V obyčejných chutích jsem byl najednou schopný objevit netušenou hloubku a z krajíce suchého chleba jsem měl úpně jiný požitek, než jsem si kdy předtím mohl představit. (připouštím, že na transformaci vnímání chutí mohlo mít svůj vliv i nekouření a některé meditační techniky. Od pravidelných meditací jsem asi po roce upustil, radost z jídla mi však zůstala dodnes) výr S proměnou chuti přicházela i určitá změna ve vnímání okolního světa. Ztratil jsem neklid, který jsem si do té doby ani nebyl schopen plně uvědomit. Byl to zvláštní druh neklidu spojený s určitou tupostí, nebo mentálním hlukem. Ten hluk sám způsoboval, že jsem si ho nebyl schopen pořádně uvědomit, stínil sám sebe. Odbourání tohoto hluku mělo za následek, že jsem se stal nečekaně otevřený a citlivý na vlivy okolí. Samotné mluvené slovo (někoho kdo na mě mluvil) ve mě rezonovalo jako v prázdném sále, a když někdo třeba zakřičel, měl jsem pocit, že se ve mě rozsypalo sklo. Musel jsem hledat nové způsoby, jak se v tomto směru nestat příliš zranitelným. Cítit, ale nerozsypat se.

V tomto rozpoložení jsem začal citlivěji vnímat i ostatní bytosti nelidského druhu (zvířata). Jako bych našel i nějakou společnou, základní znakovou řeč a především schopnost soucítit. Za těchto podmínek není ani těžké pochopit, proč jsem začal o svém vegetariánství přemýšlet i z hlediska etiky. Zjistil jsem, že zvířata mají spoutu obdivuhodných vlastností a schopností a že se od nich lze dokonce mnohému naučit. Kontakt se zvířaty mi dává možnost pohledu na svět z jiných rovin, díky čemuž se cítím svobodnější - svět je najednou prostornější a neupjatý, nestísněný. Zpozoroval jsem také, že ve společnosti zvířat se cítím šťastnější. Věřím, že to je právě možnost komunikace, která dělá člověka šťastnějším a komunikace mezi člověkem a zvířetem je bezesporu možná. Kdybych se s tímto vědomím podílel na zabíjení zvířat, zabíjel bych sám sebe.

růžičková kapusta (podzim 2006) S vegetariánstvím a jeho uvažováním v etické rovině se v člověku spouští řada dalších proměn, a to nejen ve vztahu ke zvířatům, ale i v mezilidských vztazích. S příjmáním respektu i k těm na první pohled méně sympatickým zvířatům je nasnadě přijmout i některé lidi, ke kterým cítíme nepřekonatelnou nevraživost. Soucit (pozn.: soucit není to samé jako lítost, nýbrž patří ke slovu "soucítit") se rozpíná pomalu do celé planety, není spjat jen s nejbližším okolím, nejbližšími přáteli. Osud bytosti (člověka či zvířete) je stejně závažný i na druhém konci Země (vesmíru). S tímto vědomím se nutně mění i vnímání smrti. Smrt sama o sobě není náhlá tragédie, ale všudypřítomná pachuť života. Na pohřbech příbuzných pláčeme méně, nebo už vůbec. Úcta a pozitivní přístup k životu s sebou nese i pozitivní přístup k smrti. Už kdysi v dětství jsem došel k tomu, že nejvíce důležité v mém životě bude naučit se zemřít. Věřím, že teprve když se mi podaří přijmout život - a s tím souvisí i přijetí života ostatních - hupsnu s radostí i do hrobu.

Rishikesh, Indie, 2004 Ty, kteří se chystají s vegetariánstvím začít, bych chtěl upozornit na to, že se musí naučit trochu vařit, protože chleba s hořčicí nestačí. Brzy vám popraskají koutky a bude vám chybět nějaký vitamín (v mém případě občas vitamín B). Vaření je ale skvělá zábava a záhy zjistíte, že existuje nekonečné množství možností. Mnohokrát jsem slyšel rozechvělý hlas: "Co ale proboha jíš, když nejíš maso??" Je to legrační otázka. Jím přece všechno, jenom nejím maso. Také se vyhýbám vejcím, pokud to jde, protože nesouhlasím s podmínkami velkochovů, kde je slípka degradovaná na stroj a v příšerných podmínkách a stresu je odsouzená produkovat co největší množství zboží za co nejmenší cenu (než se dočká popravy jiným strojem). Na venkově nepohrdnu míchanými vejci na cibulce, když mi je slepička "dá". Tyhle "drobnosti" má však každý vyřešené po svém, proto jsem se od samého začátku snažil zdůraznit, že píši především "O SVÉM" vegetariánství, nikoli o univerzálním modelu. Ještě výstižnější by bylo, kdybych psal spíše "O svém svědomí a přístupu k životu".