Dějiny hudby

Leoš Janáček (1854-1928)

..učí se v hudební škole ve stejném klášteře, v jakém Mendel provádí své pokusy. Později bydlí nedaleko odtud, v bytě na dnešním Mendelově náměstí. Bolestivě prožívá tehdejší kulturní, politickou a hospodářskou převahu německy mluvícího obyvatelstva. Tvoří stranou velkých škol a scén, ve vlastním světě. Pohybuje se mezi amatérskými nadšenci v klášteře a v hudebních spolcích. Dlouho si hledá vlastní jazyk, důsledně však odmítá sáhnout po některé z dobových možností - ani asimilovaný Rakušan, ani národovecký Pragočech. Národní příslušnost prožívá v širším panslovanském kontextu, již na svou dobu poněkud staromódně, a tak není divu, že mu trvá také nesmírně dlouho, než dosáhne uznání pražských elit. V posledních letech jako by ale najednou chtěl všechno dohnat - navazuje hojné kontakty ve světě mezinárodní umělecké avantgardy, jako by se nemohl nabažit náhlé příležitosti sdílet problémy své tvorby s těmi, kdo by jí konečně mohli rozumět.

Narodil se v Hukvaldech, asi 20km od Ostravy. Po vystudování pražské varhanické školy a prohloubení svého vzdělání v Lipsku a ve Vídni se usídlil v Brně, kde se podílel na budování hudebního života i školství. Umělecky vyšel z tvorby P. Křížkovského a A. Dvořáka; podstoupil dlouhý, psychicky komplikovaný vývoj, než dospěl k tak osobitě vyhraněnému projevu, jak jej dnes chápe a oceňuje hudební svět. Ještě před B. Bartókem studoval intenzívně lidovou píseň, hlavně moravskou a slezskou (později též ruskou), aby z ní vytěžil jak po melodické, tak harmonické stránce svérázné podněty. Lidové písni (zejména jeho rodná lašská lidová kultura měla u něho prioritu) se věnoval jako sběratel a folklorista. Po vzoru Dvořákových Slovanských tanců zkomponoval i on své Lašské tance. Navíc studoval i intonaci mluvy, její závislost na konkrétních životních situacích, což mu pomáhalo nalézt adekvátní deklamačně-melodický výraz v operní tvorbě. Se svými "nápěvky" nepracoval mechanicky, jak mu mnozí kritikové vyčítali, ale tvořivě (bylo mu blízké i pojetí řeči u Musorgského).

opery:
Její pastorkyňa
Káťa Kabanová
Výlety pana Broučka
Příhody lišky Bystroušky
Věc Makropulos
Z mrtvého domu


Scéna: Eduard Milén - opera Příhody lišky Bystroušky (1924)

Verismus, operní směr postverdiovského a postwagnerovského hudebního vývoje (ač jeho protagonisté částečně žili v téže době), představuje nový pohled na hudebně dramatickou tvorbu: charakterizuje jej realistické až naturalistické ztvárnění životních příběhů na operní scéně. Přesto to byl směr, jemuž hudební kritikové neprorokovali trvalou životnost, neboť se domnívali, že obsahuje příliš mnoho laciných efektů a že ani po stránce citové není hluboký. Vkus nejširších posluchačských vrstev však rozhodl jinak. Nejenže už první díla tohoto směru žijí jako trvalá hodnota operního repertoáru - například Sedlák kavalír Pietra Mascagniho a Komedianti Ruggiera Leoncavalla, ale také opery dovršitele verismu, velice nadaného a slavného italského skladatele Giacoma Pucciniho (1858 - 1924), naplňují operní domy vděčným obecenstvem.